.

nice jsou tu spolu s dědoušky, panímámami a liolčicemi, v každém pohybu životně pravdivými, několika tahy tak přesně vystiženy, jak to dovede jen umělec, který si paměť po léta plnil rázovitými postavami, jež na svých cestách a potulkách při práci, odpočinku i zábavě pozoroval a stopoval. Listujeme-li v oněch drobných skicových knížečkách, které Maues napořád při sobě nosil, nalezneme tu množství drobných postaviček, jež si jako momentky tužkou zachycoval a mezi tím plno poznámek drobným, stojatým, charakteristickým jeho písmem zběžně načrtnutých, někdy po němečku, když bylo na spěch, někdy česky, s pravopisem Pražana v letech dvacátých rozeného. I podrobností zvykoslovných si Mánes takto někdy povšiml, tak na př. v kterési pošumavské dědině načrtnul průčelí chalupy, kde pod krovem visí věneček 2 jeřabin. Poznamenal si při tom: visí jen tam, kde jsou děvčata v domě, a kolik dcer, tolik že bývá věnců.

Josef Mánes nemaloval t. zv. genróvých obrazů. Nechtěl líčiti život lidu selského, ale hledal výraz pro ztlumočení samotné duše svého lidu. Jedinkráte — v Líbánkách — pod dojmem samorostlé zvláštnosti lidu, v jehož středu v Kroměříži, za zasedání památného sněmu náhle se octnul, komponoval výjev genrovité povahy s postavami v kroj selský oděnými. Však i Líbánky, s tou tlupou hudoucích andělíčků v oblacích, jsou spíše obrazem mladého štěstí prostých lidí než novelisticky přibarvenou scénou. Lidový kroj větve československého národa poprvé tu došel užití v díle uměleckém, a již na tomto prvním pokuse Mánesově setkáme se s naprostou věrností, podrobností v úpravě i výzdobě všeho, čím dvojice mladých manželů jest ustrojena. Od té chvíle Josef Mánes již nepřestal studovati typus a kroj selského lidu československého, žádné ze zemí koruny české při tom nepomíjeje, tím méně arciť Slovenska, ku. kterémuž v duchu napořád se vracel, pro ryzost národní svéráznosti v lidu tamním zachovalé, pro onu zvláštní měkkou lyričnost jeho povahy.

V letech padesátých Josef Mánes skorém samojediný v Praze se zajímal o národopisné studium, pokud kroj a projevy výtvarného nadání lidu má za předmět. Z jeho iniciativy také asi počaly r. 1857 v časo-. pise Erinnerungen^ jehož nakladatelem byl Bellmann, vycházeti rytiny krojů lidových z Čech, Moravy a zemí sousedních. Jsou to dost hrubé dřevoryty, ale ruka Mánesova, která originály kreslila, jim dodává ceny.

Z krojů československých nalezneme v starém tom belletris.tickém časopise, který byl řízen oním staropražským duchem, jenž německy hovoře, cítil po česku, aspoň pokud lásky k rodné půdě se týče. kroj hanácký, kroj z „charvátských" dědin jihomoravských, s onou zajímavou; úpravou hlavy v šatu na rožky zahalené s kornoutovitým čepcem, který' Manosa tak zajímal, že si ho zvláště načrtl na listu jemně akvarelovaném, ve sbírkách Vlasteneckých přátel umění v Eudolfinu. Také ženský kroj z Táborská je sem zařaděn a ze Slovenska prostý kroj ze stolice Tren-čínskó. Vysvětlující texty k obrázkům připojené nejsou také bez zajímavosti, k některým (máme především na mysli stručnou cestovní reminiscenci ze Slovenska) Mánes sám poskytoval data. O tom příště.

(Pokračování.)