S uhlíři mizejí i staré tradice, tajemství i zkušenosti tohoto zvláštního řemesla. Způsob výroby dřevěného uhlí stává se neznámým a jistě jednou nastane doba, kdy uhlíři upadnou v úplné zapomenutí.

Uhlíři tvořili význačný, r áz o vitý [ty p lidu našeho, a ta práce jejich uprostřed lesa mlčícího v letní noci, nebo sténajícího v zimě vichrem a sněhovou bouří, byla zvláštní, tajemná, o níž lid vždycky málo věděl a proto na uhlíře do dědiny zavítavší hleděl vždy se zvědavostí. Aby vše to o uhlířích, jakými bývali a nemnozí dosud jsou, neupadlo v zapomenutí, proto v přítomném článku několik vzpomínek uhlířům jsem věnoval.

Pálení uhlí dřevěného děje se podnes starým způsobem, jako dělo se před sty lety. Po práci své jdou uhlíři po dvou, někdy hoch učedník býval třetí, dnes učedníků již není. " Šli po práci své z jednoho oddílu lesního do druhého, dle toho, kolik kde bylo zásob dříví k pálení připraveného.' Potřeby své vezli sebou na zvláštním trakaři, „uhlířském kolečku". Byly to lopata, hřeblo, hrábě, uhlířská palice, několik seker, pila láternická a dvoje schůdky zhotovené z prkna, na němž z krátkých latěk přibity „špriclíky".

Při pálení počíná si uhlíř takto: Nejprve vyhledá si „plac", to jest prostranné místo, chráněné před větrem, „kde povětří netáhne". Starý uhlířský plac je jim nejmilejší. „Plac" oba uhlíři rozměří tyčí na čtvrtiny a začnou pak rovnati „hromadu". Slovo „milíř" je a bylo asi vždy našim uhlířům neznámo, stařečkové uhlíři v naší krajině za svůj život ho neslyšeli, oni měli vždy jen „hromadu". Snad v jiných krajinách více německým živlem prostoupených užívalo se názvu „milíř" z německého „Meiler".

Do rozměřeného placu zarazí se ve středu nedaleko sebe dva kůly kolmo do země, kolem nich teď rovnají uhlíři polena kladouce je v šikmé poloze těsně vedle sebe a ve třech vrstvách nad sebou, spodní vrstvu nejšíře, tak že hromada nabude podoby polokoule. Polena kladou se do „cirkle". Čtyři vrstvy na sebe se nekladou, tak vysokou hromadou by uhlíř již nesvládl, jen něco polen ještě nahoru se nahází. Do prázdného středu hromady sypou se mezi oba kůly tenké štěpiny suché a při rovnání polen nechává si uhlíř úzký průchod až k středu hromady. Tudy ji zapálí. Průchodu docílí tím způsobem, že rovná polena přes tlustý, na zemi položený kůl, který popotahuje, když spodní vrstva se šíří.

Pak se hromada zapálí. K tomu potřebuje uhlíř „fakuli". Upraví si ji takto: Na dlouhou, na tenkém konci přiostřenou tyčku uváže „tříštění" z louče. V zimě přiváže je slámou, v létě třeba jen kořínkem. Zapálenou „fakuli" vstrčí otvorem při zemi k tomu účelu ponechaným až doprostřed hromady, škubne tyčí, otep hořícího „tříštění" zůstane v hromadě a štěpiny tu narovnané vzplanou. Hoří do výše, až plamen šlehá z temene hromady, pak se oheň „obrátí", polena hoří shora dolů. Uhlíř čeká a nesmí se teď od hromady hnouti, a když krajní polena na zevní straně spodní vrstvy jsou teplá, počne se hromada pohazovati. Pohází se nejprve vrstvou suchého mechu. Je-li „plac" nový, kopou uhlíři prsť kolem hromady a tou ji pokryjí. Činí to však neradi, že prstí vzduch