„les" na druhou. Býval druhdy umělým uhlířem, který měl jen málo „lese". Teď už se tak přísně na to nehledí.

Uhlíř jde na práci na celý týden, nese si do lesa potravu a na kterém místě pálí, tu zrobí si boudu uhlířskou. Boudy jsou dvoje: letní a zimní. Letní je z kůlů šikmo proti sobě do země zabitých, nahoře křížem svázaných a smrkovou korou pokrytých. Zimní bouda je důkladnější. Je tím způsobem zrobená jako letní, má však „stěny" z krátkých trámečků, ve střeše dvéře padací s visacím zámečkem a každá skulina je pečlivě mechem ucpána. Uvnitř boudy jsou dvě krátká lůžka z kůlů, pokrytá slámou a houněmi, pod lůžky ukrývají uhlíři potraviny a lepší šat, uprostřed boudy jest ohniště z kamenů, kde za mrazivých nocí uhlíři topí si dřevěným uhlím.

Dokud se pálívalo dlouho na jednom místě, robili si uhlíři boudy důkladné pro dlouhý čas, a každý měl s sebou v lese kočku. Bylo jí tu potřebí, jinak nebyl by se uhlíř shledal v boudě se svými zásobami potravin, stáhly se sem zvláště v zimě myši z celého okolí, plenily v boudě potraviny a okusovaly namazané boty uhlířů, zatím co tito pálili obuti v dřevěnkách nebo trepkách.

Ěemeslu učil se obyčejně syn od otce. Málo kdy se stalo, aby uhlíř cizího hocha vzal k sobě. V mnohé rodině byla uhlířovina dědičnou. Zaměstnání uhlířů bylo spojeno s mnohým nebezpečím. Uhlíř celý svůj život strávil o samotě, jen v neděli přicházíval ke své rodině do dědiny, a to jen když práci mohl si tak naříditi, aby poslední hromada zrovna v sobotu mohla se „vyhrabati".

Při práci své mohl přijíti k úrazu nebo uhnati si těžkou nemoc, když uhřát od hořící hromady, ulehl na nuzné lože v chatrné boudě za třeskutého mrazu. Často uhlíř nemocného soudruha přivezl na trakaři domů. Toho všeho nebáli se uhlíři tak jako zlých lidí. Chodili tací po lesích, vyčíhali si okamžik, kdy uhlíři šli ku vzdálenější hromadě, a pak boudu vyplenili odnášejíce potravu i odložený šat. Okradený uhlíř musel nechati práce a jít domů mnohdy kolik hodin cesty, aby zaopatřil si nových zásob. Na zloděje podnikli pak uhlíři společnou výpravu a běda mu, postihli-li ho v lese a našli u něho ukradené „živobytí". Stihl ho krutý trest. Položili mu pravici na pařez a sekerou všecky prsty mu uíali. Dnešní uhlíři znají jen pověsti o trestu tom; staří však podnes vypravují o mnohých případech ukrutné té lesní spravedlnosti.

Obyčejnou potravou uhlířů v lese byly „uhlířské knedlíky". Byly to knedlíky z mouky, míchané s vařenými brambory. Jídlo vařil si uhlíř v boudě a mastil je sádlem. Podnes hospodyně po venkově znají pokrm ten připravovati, nazývajíce jej „uhlířské knedlíky".

Pověrčivými ani bázlivými uhlíři nebývali. Bázlivec vůbec nemohl státi se uhlířem. V strašidla nevěřili a pověstem o nich se vysmívali. Vypravoval starý uhlíř: „Jedna hodina noční není, v kterou bych nebyl šel lesem sám od hromady k hromadě nebo z jednoho oddílu lesního do druhého po práci, a jakživ jsem nic neviděl, než nějakou tu bludičku, o které jsem věděl, že je to jen plamínek, letící přes bahno lesní louky."