Za to pohádek každý uhlíř uměl mnoho. Povídali si je v boudě za dlouhých zimních večer.ů nebo ležíce v létě na mechu vedle hořící hromady vždy tak, aby dým přes ně táhl do výše.

K lesu lnuli uhlíři upřímnou láskou, a sotva že přes neděli se svými milými se potěšili, v pondělí časným jitrem rádi spěchali opět do lesa. Byli poctiví a zbožní, a jeden druhému upřímným soudruhem a věrným přítelem. Ta samota, ve které žili, přátelství jejich utužovala.

Dr. č. Zíbrt uveřejnil v Č. Lidu VI. 265—269 srovnávací studii o přísaze mezní v hrobu nebo pod drnem u starých Čechův, u Slovanův i u jiných národů.'Dovoluji si upozorniti, že v Hercegovině posud podobná přísaha, soud Boží, se koná, a do nedávná hjl zjevem pravidelným.

Dnes již v Bosně a v Hercegovině nesnadno býti přítomnu podobným obřadům, poněvadž moderní soudní řízení je buď úplně potřelo anebo značně zatlačilo. V čase tureckého poddanství, kdy zřízení právní valně pokulhávalo, byly rozsudky Boží a jiné starodávné zvyky v plné síle a platnosti, a svědků tehdejších poměrů jest dnes ještě dosti. Vyptával jsem se na podrobnosti.

Při jednoduchých poměrech země dojde zřídka kdy ku právnímu jednání, a když vznikne spor, vyřídí to rozsudek sousedů nebo kněze. K častějším a těžším náležejí především hádky o meze polní, tam totiž, kde zákonné měření dosud provedeno nebylo. Nemohou-li se dvě sousední rodiny o mez shodnouti, a nedá-li se nijak určiti, komu dotyčný kus země patří, určí se tak ještě podnes v Hercegovině a v Černé Hoře rozsudkem Božím. Jednomu ze sporné strany dovoleno je totiž vzíti na rameno kus drnu s trním, obtěžkaný kamenem, a donésti a položiti to vše na místo a hranici, kterou za správnou pokládá. Celý tento obřad koná se v přítomnosti příbuzných a druhých občanů sousedů, obyčejně i v přítomnosti kněze, který z prvu hledí obě sporné strany smířiti, ale pak do duše jim mluví a především na to upozorňuje, jak velikého hříchu dopouští se ten, kdo si cizí půdu přivlastňuje, obzvláště když každý po smrti jen se dvěma lokty země spokojiti se musí. Potom modlí se: „Pane Bože, který Jsi nebe i zemi stvořil a z této lidi, a tu mu z hříchu otce našeho Adama dal, by z ní živ byl, nepokládej nám to za hřích, že se o tento kousíček povrchu zemského, který Jsi nám stvořil a přenechal, hádáme. Všemocný a vševědoucí Pane a Bože, vznes dnes na našeho bratra svou moudrost, naplň ho bázní k Sobě, by mohl drn, trní a kámen donésti na svou domnělou půdu, aby mu na tomto světě nebylo