to počítáno k výčitce a na onom světě k hříchu!" „Amen," dodají všichni -přítomní a kněz pokračuje: „Všemocný a vševědoucí Pane a Bože, když ale srdce jeho je zatvrzeno a půda mu je milejší, že přenese drn, trní a kámen na cizí díl, zatrať ho, nedej mu břímě to donésti a drn, trní a kámen nechť ho udusí." „Amen," zazní přitlumeně opět z lidu.

Po té za tajemného ticha vyrve se kus země s drnem, zabodne se do něho prut trní a položí se na to těžký kámen, a ten, který určen jest k chůzi, vezme si vše na svá bedra a kráčí ke druhému konci pozemku tím směrem, kde myslí, že jest správná hranice a rozdělení. Za ním jdou dva neb tři jiní, kteří kroky jeho označují jako mez.

Náš Hercegovec, který nám to vypravoval, byl přítomen r. 1869 nebo 1870 podobnému soudu Božímu, který tenkráte tragicky skončil. Dva rodové nemohli se totiž shodnouti o kus pozemku, a tu určeno bylo, že se. tak státi má tímto naznačeným způsobem. Ten, který nesl břímě na ramenou, šel však nepravou cestou, by získal pro sebe kus cizí země. Ač jeho příbuzní naň volali: „Tam ne, tam ne, těžce tíží cizí země," přece kráčel dále. Ale dříve než došel cíle, padnul se svým břemenem k zemi a polomrtvého donesli ho do jeho koliby, kde třetího dne zemřel. Na něm osvědčilo se místní přísloví: „Těžce tíží cizí půda." Je pocho-pitelno, že zlé svědomí ubírá člověku sílu a odvahu nedobrý skutek provésti.

Malebná krajina podél středního toku řeky Sázavy oplývajíc krásami přírodními, hlavně rozsáhlými lesy, poskytuje obyvatelům okolním vedle polního hospodářství hlavně z jara, kdy slunko teplejšími paprsky rozhřívá sníh a tím vodu v řece rozhojňuje, vedlejší pramen příjmů — plavbou vorů.

Voroplavbou touto zabývají se obyvatelé vesnic ležících při řece Sázavě, a to: Vilimovic, Křenovic, Zručí, Kácova, Ledecka, Přívlaky a Kamenného Přívozu. Stanice, kde se vory zhotovují, a jež vždy nacházejí se na břehu řeky, nalézají se v Ledči, Křenovicích, Bučících, Budách, Kácově, Ratajích a Koceradech.

Prvé, nežli dopravovati se může dříví dlouhé, „k u s y" zvané, z paseky na „plac", t. j. místo, kde se má zpracovati ve vory, nutno je „v o k ř e s a t" =z kůry zbaviti, což děje se v pasece, a to je-li míza, loupáním, není-li, ořezáváním kosami. Oloupané kůry užije se ku zhotovení třísla; ořezané, kterou lidé za křesání mimo plat zdarma dostávají, k palivu.

Když jest paseka vokřesána, nastane „for o vání" t. j. odvážení kusů k vodě. Ačkoli práce tato jest velmi nebezpečná a namáhavá, sjedou se do paseky všichni okolní hospodáři, tak že mnohdy paseku, čítající