dění" (obr. čís. 1. d) upevní se nad voždějem příčně přes vor „ž lucka mi" (malými to napařenými a zkroucenými smrčíky), jež ubíjí se z obou stran přemdění dřevěnými hřeby, zvanými cvoky.

Tím práce na předku voru čili na vožději jest ukončena. Nyní přistoupí se ke zpracování zadku, kdež musí se připevniti v o ř i n a (obr. čís. 1. e), což děje se podobně jako při upevňování přemdění s tím rozdílem, že nutno všechny kusy kolmo provrtati, načež silnější vople-covaná tvrdá tyč (vořina) připevňuje se žlučkami a ubije cvoky. (Obr. čís. 1. a). Aby žlučka s vořiny se nesmekla, vysekne se na vořině žlábek, „zárubka" zvaný.

Takto sdělané vory házejí se na vodu tím způsobem, že posunují se jednotlivě k řece sochory na líhách, které ženy kropí víchy ve vodě namočenými, aby tření se zmírnilo. Jsou-li vory příliš těžké, tak že lidé nemohou jimi hnouti, bére se ku pomoci potah, zapražený na straně přední části voru. Snáze hází se na vodu vor syrový nežli suchý, poněvadž lépe se po líhách smýká. . . . ¦

Jakmile vor na vodu dopadne, skočí naň plavec, mající dlouhou tyč v ruce, a vyplaví jej stranou, kdež jej ke kolíku ubije na š 1 a h o u n (obr. čís. 2. C) t. j. delší tyč smrkovou, která jest u vršku nad ohněm napařená a jako provaz zkroucená, dole pak provrtána a průvrtem tímto houžev protažena a v oko zavázána.

Ze sházených vorů vyvažuje se pramen (obr. čís. 3. A) čili „p r a-m e n í s e", t. j. sestaví se jich určitý počet za sebe a sváží se mezi. sebou houžvemi. Ježto délka pramenů, plavených po řece Sázavě, stanovena jest na 116 m, nutno míti rozměr tento na zřeteli a voliti při pramenění takové vory, aby "dosažena, avšak pokud možno nepřekročena byla délka tato. Příkladem budiž nám následující pramen: 10 m + 12 m + 18 m + 24 m + 18 m + 16 m. Z náčrtu tohoto zřejmo, že prvý vor —. předák — bývá nejlehčí, a že postupují těžší a delší do středu pramenu, načež zase rovnoměrně délky ke konci ubývá.

V sestaveném pramenu nazývá se prvý vor „předák" (obr. č. 2. A), jehož délka řídí se množstvím vody. Je-li voda menší, bývá předák slabší, na př.: osmička; je-li však velká, možno zaň užiti desítky až dvanáctky. Na tomto voru místo přemdění jest houžvemi připevněný váleček, pražec zvaný (obr. čís. 2. At) v němž zapuštěn jest stojan čili stolice (obr. čís. 2. A2) pro veslo (3), které bývá v poloze rovnovážné čili „na váze" utaženo ve stolici houžví. Veslo, jímž se „rudluje" = řídí se směr pramenu, bývá v polovině k vodě směřující a zove se „péro" a bývá se stran osekáno; na druhé polovici však jest oblé, dosahujíc do středu voru druhého „pacholci" zvaného (obr. čís 3. B) a majíc osekanou rukojeť.

Leží-li veslo „na váze", zavěšuje se rukojeť jeho na „otížku", t. j. očko (obr. čís. 3. B,), zhotovené z houžve a přibité cvokem ke kusu voru pacholci, na němž dále spatřiti lze stoličku (2) pro předního plavce a stojan (3) v podobě kříže k zavěšení oděvu určený. Poslední vor zove se z a d á k, předposlední š r e k a ostatní ve středu střihy