On šel a našel mladost-knihu na polici. Šel se však podívat dál do světnice a našel tam princeznu krásnou, která spala. On ji budil, ale nedobudil se jí, poněvadž tvrd o spala v tu hodinu. Jindy také pořád hořela, jako celé království. Dřív než odešel, převrátil stolek a napsal pod ním své jméno a příjmení, a proč tam přišel. Pak vzal knihu a šel pryč. Když přicházel ke konci království, už se zas chytalo. Sanoť měla o něj velkou starost, letěla pro něj a spálila si kus křídla. Pak ho vzala na záda a letěla s ním k babičce.

Babka je radostně uvítala a jak se podívala do knihy, byla hned jako děvče šestnáctileté. Chtěla, aby si ji vzal, ale on řekl: „Toho nežádejte; já musím s knihou k svému otci, který také chce mladým být." Ona mu tedy nebránila, a poručila sáno ti, aby ho zanesla k sestře. Tato když do knihy nahlédla, byla zas děvčetem šestnáctiletým. Chtěla si ho vzíti, on ale se vjonlouval, že musí s knihou k otci. Poručila tedy s a n o t i, aby ho vynesla z hor. Dřív než sanoť se s ním rozešla, vytrhla si z křídla pisk (brk), udělala píšťalku a řekla: „Když s tebou bude zle, pískni a já ti pomůžu." Napomínala ho: „Když přijdeš do města, pod šibenicí masa nekupuj." Potom se rozešli.

On přišel do hospody ve městě a ptal se: „Co nového?" — „Budou . tu zítra muže dva utrácet," řekli mu, „a pak bude též trh na koně." Ráno koupil si koně a jel zástupem, který zločince na popravu vedl. Z daleka točil šátkem a prosil o pardon: „Je-li možná, vyplatil bych je." Byli to jeho bratří. Oni ho poznali, on je ale nepoznal. Potom je vzal do hospody a častoval je, až se posilnili. Potom jeli domů.

Když přijeli do lesa, radili se zlí bratří, jak by mu knihu vzali a jej ze světa svedli. Když napájel koně, vzal mu jeden knihu a druhý hodil jej do studně. Potom sedli na koně a jeli k otci.

Bratr zatím, když do studně letěl, vzpomněl si na sanoť, zapískl na píšťalku, s an o ť přiletěla a vytáhla ho ven. Řekla mu: „Povídala jsem ti, nekupuj masa pod šibenicí." Vzala mu píšťalku a uletěla pryč. On se vydal dále na cestu k otci královi. „Pravda pravdou přece vyjde," povídal sám sobě.

Ti dva bratří byli dříve doma o tři čtvrti roku. Starý králpodival se do mladost-knihy, a byl z něho hned krásný, mladý pán, a dal jim hned půl království. Ptal se na toho nejmladšího bratra, kde je? Oni řekli: „Raději se neptejte, dělá nám velkou- hanbu; peníze utratil a je tulákem." Král dal od sebe hlas, kdo by takového člověka dovedl, že ho sám svou rukou potresce.

Nejmladší synek, když přicházel ku království otcovu, nechtěli ho pustit. Povídal jim, že je králův vlastní syn, který našel mladost-knihu. Pustili ho, ale král ho dal do žaláře pod devaterem dveří zavřetých devíti zámky, a poručil ho přibít na stěnu.

Mezi tím našla princezna v hořícím království podpis královského syna na dolní straně stolku. Hned přestalo království hořet, bylo vysvobozeno ze zakletí, pro které hořelo. Vydala se na cestu, aby ho našla. Když přijížděla k paláci královu, dala potáhnout kus cesty čer-