Po třech letech vystoupil ze služby a šel zrovna na louku, kde se Hansi pásl. Radil se ho, co má dělat? Kůň řekl: „Teď budeš sloužit u zahradníka, sázet a spravovat květiny." Když se vymlouval, že tomu nerozumí, řekl kůň: „Jenom jdi, já tě naučím." Přišel teda k zahradníkovi, prosil o službu, a byl přijat. V tom městě byl král, a měl tři princezny. Když se ta jedna vdávala, poslala si k zahradníkovi pro kytičku, ale takovou, jakou ještě jakživa neviděla. Mládenec šel k Hanzlovi se poradit, jakou tu kytku má udělat? Kůň mu dal tři kuličky. „Tu jednu vsaď," řekl, „a procházej se po zahradě; než se vrátíš, budeš mít kytku hotovou." On to udělal a zanesl krásnou tu kytku zahradníkovi. „Když jsi ji udělal," řekl zahradník, „musíš ji zanést sám." Zanesl ji tedy princezně a tuze se jí zalíbila, a dala mu hrst dukátů. On je dal zahradníkovi.

Za nějaký čas vdávala se druhá princezna a on jí zas udělal kytičku krásnější než první. Potom měla třetí princezna svátek a přišla k zahradníkovi sama a žádala, aby jí udělal kytku ještě pěknější než ty dvě. Mladý zahradník šel se k Hanzlovi radit. Ten mu řekl: „Utrhni tři zlaté vlasy se své hlavy, dva dej do prostředka té kytky, která z té třetí kuličky vyroste, a třetím vlasem ji omotej." On to udělal a zanesl kytku princezně. Ona se jí tak líbila, že ho vzala okolo krku a dala mu tři hrsti dukátů.

Po nějakém čase chtěla se vdávat a řekla královi, že nechce žádného, než toho zahradníka, který jí -tu kytku udělal. Král odporoval, že je ze sprostého rodu. Ale když jinač nechtěla, tedy svolil, ale neměl je rád.

Vypukla vojna, a král musel do vojny i se svýma dvěma z e t ě m a. Manžel té nejmladší dcery prosil krále, aby také směl na vojnu. Král řekl: „Sedni si na tu chromou klisnu a jed'." On jel napřed. Druzí se mu však posmívali, co on tam spraví? Zajel si napřed k Hanzlovi na louku; ten měl pro něj čistý šat a sám byl bohatě obsedlán. „Rozvaž hlavu," řekl, „tu máš plášť, sedni na mne a spěchej; nic se neboj, vybojuješ!"

Jak přijel mezi nepřátely, všecko pod ním léhalo. Po vojně ujel, a žádný nevěděl kam. Zavedl Hanzla na louku, svlékl bohatý šat a sedl na chromou klisnu.

Když přijel domů, všichni se mu smáli. U oběda si vykládali o tom cizím princovi, který tak udatně bojoval, a potom ujel. — Vypukla druhá vojna, a manžel mladé princezny bojoval zas tak udatně na Hanzlovi. Oni ho zas nepoznali. Při třetí vojně byl poraněn do nohy. Starý král vzal svůj vlastní šátek a nohu mu zavázal na bojišti. Zval ho k sobě, — on ale ujel, a žádný nevěděl kam.

Když se vrátil, zas se mu posmívali. Byl smutný a lehl do postele. Princezna pozorovala, že to králův šátek, kterým nohu měl ovázánu. Prozradila to královi, a hned všichni běželi k němu. Byla. ve světnici tma, ale hlava jeho zlatá svítila jako slunce. Nyní ho poznali, že to ten cizí princ, co tak udatně bojoval, a odprošovali se ho, že se mu tak