vysmívali. Král si ho teprv zamiloval a vystrojil mu stkvostnou svadbu. Musel jim ukázat koně, který mu k takové slávě pomohl. Kůň mu řekl: „Když se budeš radovat, nezapomeň na mne." On ale na něj zapomenul v samých radovánkách. Teprv třetího dne přišel k němu, on ale už byl málo živ. Kůň ho prosil: „Zaveď mne na louku, tam se vzkřísím." Když na louku přijeli, žádal kůň: „Setni mně hlavu, tak mě vysvobodíš." — „To mi není možno za tvé dobrodiní," řekl mladý král. —¦ „Neuděláš-li mi to, udělám já to tobě," odpověděl kůň. Mladý král ho tedy sťal, a byl z něho sličný princ, který mu děkoval, že ho vysvobodil.

Dle vypravování Ivy Mináríkovtí, bohyně v Mor. Lieskovém,

V jennéj dzedzine tu na Slovákoch bol notár velice zlý, žánného chudobného néscel obživit, ba ešče robotníkom mzdu zadržal. Keď umrel, išlo mu na jeho pohreb moc ludu, aj cudzí páni prišli, a pohreb bol velice slávny. Hneď po pohrebe žádali dva čierno oblečení páni jenného selláka,1) aby ich pet hodzín cesty do jéjich domova zavézel. Sellák, že nemal v ten čas žánnú velikú robotu, vďačne (rád, ochotnej vyťáhel vóz a zapráhél kone. Jak si ti páni clo voza sedali, vidzel, že majú oba na nohách kopyta. Lakél sa toho, lebo už vedzel, koho poveze. Keď už pet. hodzín prebehli, boli na velikej, zelenej lúče. Sellák, keď ničoho nevidzel, pýtal sa (tázal se) tých pánov, že dúho-i ešče pôjdu ? Oni hovorili: „Šak sme už doma." V tom zjavily sa Jenny dvere a páni kázali sellákovi, aby šél do ňútra po předku, tam že mu zaplácá. I šli, až prišli k jedena-dvacaterým dyerám. Keď jich otvorili, stál tam ten istý notárius aj s pátričkami (růžencem), čo mu do hrobu dali. Gazda sa ho ulaknul, lež čerci mu povedali: „Strhni mu ty pátričky dolu!" Sellák nescel, lebo sa bál. Lež čerci dohovárali mu, že šak notárius peklo za svoje zlé skutky zaslúži, aby mu len-pátričky strhél, lebo s tými že do pekla stúpiť nemôže. A keď ešče pátričky strhnút nescel, hrozili mu čerci, že on sám miesto notáriusa v pekle horet mosí. Potom mu jích s ťažkým srdcom strhél, a hneď otvoriíy sa druhé dvere, dze hrozný oheň horel. „Tam na večná veky jeho duch horet bude," hovorili čerci sellákovi, dali mu padesátku a ven na lúku ho vyprovadzili. Keď gazda domom polo živý, polo mrtvý došél, hneď vyprával žene aj šeckým známým, čo sa mu pri-hodzilo. Lež oni, keď nesceli verit, otvorili hrob, a notárius už ozaj pátričky na svojich rukách nemal.