z Moravy, ze Slezska a ze Slovenska, vypsal jejich začátky, i sloky rázu samostatnějšího, abecedně sestavil, přidal odkazy vzájemné' písní českých ku moravským atd., přihlížeje k jejich podobnosti zevnější i k obsahu stejnému, všecky důležitější rozpravy shledal o písních, a výsledek pětileté, soustavné práce této uložil v knize, vydané od české Akademie „Bibliografický přehled českých národních písní", v Praze, 1895. Doplňky pak přidal v YI. ročníku Č. Lidu. Bozumí se, že nemohu předpisovati, aby každý tuto knihu a její výsledky znal. Nemohu si osobovati právo, žádati toho také na spisovateli studie „o původu národní písně" — jen se přiznávám bez ostychu, že se mi tu namanula otázka, když jsem přečetl 99 stránkovou novou práci o písních národních, pro koho jsem vlastně podnikal po pět let práci onu o národních písních tak drobnou a zdlouhavou, tak nevděčnou a tak unavující, když nyní v nejnovější práci netěží se ani za žhlo z jejích výtěžků, zejména tam, kde by byl spisovatel -našel daleko více shodných písní česko-moravsko-slezsko-slovenských, kde by se byl úplně poučil, že o téže látce, jak ji v jednotlivých oddílech probírá, bylo již v naší literatuře často a ještě důkladněji a podrobněji psáno, tak že se mohlo vedle nových výkladů velice vhodně a s úspěchem použiti všech po-savadních výsledku v nové práci o témž vlastně předmětu? Chtěl jsem jen k zasloužené chvále Hlavinkovy rozpravy, důvtipně rozvržené a s láskou k věci nadšeně psané, připojiti také poznámky, jimiž jsem tu objasnil kratince svoje stanovisko k nove knize, kterou jinak doporučuji jako dobré poučení o kráse a významu národních písní a jako příjemnou četbu všem kruhům českého čtenářstva.

6. Zíbrt Č., Myslivecké obyčeje a pověry dle šesti rukopisů staročeských. (Věstník Král. Ces. Společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazyko-zpytná, 1897, č. XI.) V Praze, i897. Myslivecké obyčeje a čáry v českých zemích jsou patrně ohlasem mysliveckých zvykův a pověr vůbec. Naprosté napodobeniny cizích obyčejů to však nejsou. Když chtěly u myslivců českých

zdomácněti obyčeje cizorodé, nezbytně prese všechen původ cizí podrobovaly se leckterým názorům domácím, přibíraly leckteré zrno z obyčejů, pověr českého lidu, pokud poskytovala česká tradice lidová vhodný, příbuzný a upotřebitelný materiál. Kde cizí původ přinášel známé zjevy západoevropské pověry středověké, přepodivné zaklínači formule kabbalisti-cké, zkomoleniny jmeu arabských a hebrejských, znetvořované dál a dále od přepisovánu beze všeho porozumění původnímu, pravému textu dokladů biblických, tam jako všude jinde, tak i u nás opisovač nevěda si rady, překrucoval nesrozumitelná slova, charaktery, amuletové značky a přizpůsoboval je českému písmu a české výslovnosti, vzdaluje se víc a více od správného, prvotného znění. Nejsou myslivecké obyčeje á pověry staročeské beze vší zajímavosti. Když tu pomineme jejich důležitosti pro studium odborného názvosloví, láká nás psychologická stránka jejich a jejich význam pro úsudek o kulturních poměrech staročeských v určité době. Podepsaný vydal již r. 1889 '1 snůšku mysliveckých pověr a čar z několika rukopisův i z tištěných sbírek. Tuto podává další sbírku z rukopisův, o nichž zevrubně poučuje. Řídí se tu vzorem cizích pracovníků na poli studia kulturně - historického, kteří v novější době věnují pozornost mimo jiné obyčejům a pověrám, zaříkadlům mysliveckým a vojenským, jak svědčí několik sbírek a studií slovanských, zvláště ruských,2)