roztroušených po ostatních literaturách 3) evropských. Překvapují myslivecké obyčeje pověřečné všemi vlastnostmi, jež charakterisují středověký názor na zjevy a síly přírodní. Příslovečná tajuplnost pověry středověké, zosnovaná z neuče-

3) Viz R. A n d r e e, Jagdaberglau-ben, Ethnographische Parallelen und Vergleiche, Neue Folge, Leipzig, 1869, str. 42—48 (srv. týž, Globus XXV., 26); Kain dl R., Ein deutsches Beschwörungsbuch, Berlin, 1893, str. 15.—18.— H. Gaidoz, Croyances et pratiques des chasseurs, Mélusine, Recueil de mythologie, littérature populaire, traditions et usages, Paris, III. (188G-7), str. 241 až 249, 541-545, V. (1891-2), str. 308, VI. (1892-3), str. 81. Srv. Revue des traditions populaires (red. Paul Sébillot), Paris, 1883, II., 113, 502; IX. 1894, 219. Alcune Usanze venatorie del Ca-navese, Archivio dello studio per le tradizioni popolare (red. Dr. G. P i t r ě), Palermo, 1887, V., str. 348-354: B i a-gio Punturo, Della Caccia e dei suoi raporti di diritto, Caltanisetta, 1892, § 17., str. 158—203.— Po vydání knížky doplňuji tyto údaje odkazem na stať: JJr. O 1 b r i c h, üeber Waffensegen, JMittlieilungen der Schlesischen Gesellschaft für Volkskunde herausgegeben 7- /• 7 o g t u. O. J i r i c z e k, Breslau, 1397, IV., Č. 4., str. 88-93.

ných učeností astrologie, alchymie a kabbaly, sesilovaná nábožnou důvěrou v prostředky posvátné', zneužívané často svatokrádežně, vše to takořka čiší ze zápisů mysliveckých čarodějů, znova a znova opisovaných až do doby nové. Mech z lidských lebek, zejména z vi selců, který tak často tvoří podstatu pověrčivých procesů,') dřevo ze stromu, zasaženého hromem, nebo z kola, kterým byly hnáty zlámány odsouzenci, hadí neb úhoří hlava a kůže, řemen za živa vyříznutý z kůže vlčí, „trus", který z hvězdy padá na zem, řada bylin ťa-jemuě trhaných s přesně stanovenými obřady, člověčí sádlo, zneužití sv. hostie, střelba do kříže atd. atd. — to vše prozrazuje patrně, jak myslivecké pověry nynější cizí i naše podle vzorů cizích možná rozložiti v prvky, ze kterých vznikaly za středověku pověry, prostředky nadpřirozené. Shoda našich českých pověr mysliveckých s cizími jest úplná a překvapuje, jak ještě v našem století za plného jasu zářivé moderní civilisace v ústraní bují v plném rozkvětu se všemi podivnůstkami v tradici mysliveckých praktik nevyhladitelné bejlí pověry čistě středověké. Vysvětlíme zjev ten snad pravděpodobně, představíme-li si, že čarodějné knížky s praktikami mysliveckými a pytláckými byly chovány tajně v rodinách, že majetník skrytě půjčoval je k opisům svým známým a ti opět se stejnou tajuplností je šířili pokoutně dále. Knížky tyto tímto způsobem ucházely pozornosti a kontrole postupující kultury. Slepá důvěra učinila z nich nedotknutelné kouzlo, při čemž někdy náhoda zcela nevinná utvrzovala majetníka knížky, jejíž recepty zkoušel, v pevné víře, že prostředek, nahodile působící, vždy a pravidelně dojde cíle. Opisovači pozdější také se nestarali, aby přizpůsobili staré, středověké recepty novým poměrům, novým změnám. Dávno již vlci nejsou postrachem myslivců, a přece sbírky pověr mysliveckých opakují kdysi upotřebitelné návody proti vlkům. Dávno již jsou pokáceny šibenice na veřejných popra-