níinu lesu, k severu Pšované, dvojí Charváti, Slezané, Třebované, Bobo-rané, Dědošané. 2)

Otázka jest, kam který kmen položiti a vymeziti jeho hranice. K tomu pomůckou bývá domněnka, nedokazatelná, však pravděpodobná, že potomní zřízení církevní shodovalo se s dávnějším politickým, že archi-diakonaty alespoň poněkud kryjí se s územím kmenovým. Někde vskutku je shoda, někde však obtíže.

Na severních hranicích dva kmeny jsou dosud záhadou, totiž: L e-múzi a Charváti.

Kromě listiny z r. 973 jméno Lemúzů nikde se nevyskytuje, leda v názvu vsí Limous u Č. Brodu a Límuz neznámé polohy na Ěepicku v Prachensku, jakž uvádí Palacký v Popise král. Českého. Že by Mužský vrch u Hradiště Mn. slul snad původně Limuzským, je nefilologický nálezek některého lokálního dějepisce.

Starší historikové nemají za jiné, nežli že sluší klásti Lemúze do poříčí řeky Běly, tedy před Děčany a Ljutoměřice, na odpor listině. Aby skok ten vysvětlili, přijímají zmatek v textu a pomáhají si hypothesou, že všichni ti tři kmenové sousední tvořili druhdy plémě jednotné, zvané Lemúzy.3)

Pšovanům čili Srbům vykazují se sídla v krajině mělnické na východ až za Boleslav ML, na sever až k vrcholu Ještěda. 4) Charvátům končiny odtud na východ.

Mínění o přebývaní Lemúzů na řece Bělé sotva asi lze míti za dostatečně opřené, třeba-li na podporu jeho vkládati odvážně chybu do pramene a pouhou domněnku. Zejména, možno-li vyhledati řešení jiné, méně násilné. O to pokusil se prof. Aug. Sedláček. 5) Praví, že Záhoštsko, poříčí horní Nisy za Ještědem, pozdější Žitavsko, od pradávna náleželo k Čechám, a tu prý, podle přirozeného sledu, bydlili Lemúzi. Proti tomu namítá se a) že „media silva" značí nejen les, i hory, tedy též rozvodí. Byl-li kmen Lemúzů na Nise za Ještědem, pak rozvodím mohou býti jen hory Jizerské — a není místa tu na hranicích pro Pšovany, b) že v krajině záhoštské neznáme starých sídel. Mínění ta stůjtež na své váze. Ale snad možným je výklad ještě jiný, jenž hepříčí se těmto námitkám: