Není třeba klásti Lemúze sa hory Lužické a Ještědské, poněvadž lze umístiti je před horami, v samých Cechách, v děkanátu jablonském. Mínění to vyslovil Šafařík a po něm H. Jireček,6) ale neprovedli; pokoušíme se o úkol ten dalšími vývody.

1. Umístění Lemúzů do poříčí Běly je nesnadno. Odporuje přirozenému sledu v listině (aby bylo odůvodněno, potřeba násilného výkladu), odporuje však i přímo listině samé, jakž ukazuje pohled na mapu.

Usadíme-li Lemúze k Běle (do pozdějšího archidiakonatu bílin-ského), nezbývá Děčanům nežli země na východ ústí labského (v archi-diakonatě litoměřickém). Ale pak území Děčanů odlučuje Ljutoměřice docela od pomezí, což spatřujeme i na mapě říše české za Boleslava II., ač listina praví zřejmý opak, že Ljutoměřici jsou kmenem pohraničním.

Posuneme-li však Děčany dále na západ do domnělého úkrají le-múzského v archidiakonatu bílinském 7) a vykážeme-li Ljutomeřicům archi-diakonat litoměřický, kryje se rozdělení to s mezemi církevními, není nemožno a nepříčí se pramenu, nýbrž úplně s ním shoduje. Jedinou nesnáz činí, že okolí pozdějšího hradu Děčína náleželo ve XIY. stol. k archidiakonatu litoměřickému, ale nepatrná ta část snad nepadá tuze na váhu.

2. Přijímáme-li text listiny prostě, bez umělého výkladu, pouhá kontinuita vede k tomu, že sluší Lemúze položiti za Ljutoměřice. Tu však k severu není jiné krajiny osídlené starými slovanskými osadami, leč úkrají jablonské.

Až dosavad většinou mají za to, že končina ta až do 13. věku byla pokryta hvozdem pomezním. Popatříme-li na mapu, sestrojenou dle těchto mínění (u Lipperta), prvním pohledem zarazí neobyčejná šířka pomezního hvozdu v této končině severní; táhneť se od hranic až k Ml. Boleslavi na 1/4 šířky celé země české, a to právě na rozhraní s kmeny jinými slovanskými. Nikde les hraniční nemá té rozlehlosti, ani proti německým zemím. Však i kdybychom nehleděli k nápadné této okolnosti a připustili, že na Jizeře a Ploučnici byl opravdu prales nesmírný — odkud vzaty jsou k tvrzení tomu původy ? Lze-li dokázati bez dokladu, že Jablonné (již poč. 13. stol. znamenitá osada), Brniště, Svébořice, Mimoň, Stráž (Wartenberg), Zákupy, Dubnice, Vratislavice, Suchá, ve XIV. stol. místa farní Luhov, Postřelná, Tlustec, Hlemýždí, Velnice, častolovice, Nedvězí (zašla), Kamenice, Veselí, Útěchovice, Kněževes, Ralsko, Vranov, Zbiny, Medný, nehledíc k jiným, jichž původ slovanský lze míti v pochybnosti — před XIII. stol. neexistovaly?8)