do neštěstí. Děje se to také někdy na vrub pošetilosti lidské, že chce strašiti leckdo z chytrosti. Kdo na př. chce lacino dům koupiti. Mátoží, straší v něm některý čas, chytře, aby se neprozradil. Eozkřikne se o stavení, že tam straší. Lidé lehkověrní, pověrčiví brzy těmto smyšlenkám uvěří, nikdo nechce v domě bydleti a tak snadno a lacino původce strašidel dům koupí. „Znám příklady, ale je zamlčím," dodává pod čarou Michal Institoris.

Proti pověře o nebožtících, kteří se po smrti toulají po zemi a lidem se ukazují, namítá spisovatel, že mrtvola, uložená v hrobě, nemůže povstati a choditi. Duše pak rovněž nemůže v podobě viditelné po světě blouditi. Po smrti přichází buď do nebe nebo do pekla.

Rozprávky, že lidé těžce nemocní viděli u sebe, u postele zemřelé příbuzné, že jim ruce podávali, objasňuje spisovatel horečkovitým blouzněním. Někdy člověku i zlé svědomí maluje před oči strašlivé obrazy a přístrachy. Slyší-li se po smrti člověka v domě hřmot, křik, nejlépe hned vyhledati a vyzkusiti přirozenou příčinu tohoto třesku a hřmotu.

Ve schůzi sedláků jeden vypravuje, že po smrti se zjevují zejména ženy, které při maličkých dítkách umírají, a že potom plakávají okolo svých dítek. Spisovatel vyvrací tuto pověru, dokazuje její nemožnost jakož i bezdůvodnost představy, že člověk bezbožný v zemi nemá pokoje a chodí po smrti po světě, nebo že se zjevují nebožtíci, kterých nedobře do hrobu položili (pochovali je buď na bok nebo obličejem dolů).

Rozpředl se rozhovor o bludičkách, světýlkách. Sedlák: Já sem sám viděl v našem starém cynteri (hřbitově) před několik letmi, nětco bílého sem a tam se pohybujícího. Ale kdo zná, co to mohlo být? Učitel: To bez pohyby byly takové blyštící se smradlavé páry, které z hrobu z hnilých těl vystoupily. Nebo to pravda jest, že na těch místech, kde mrtvá těla pochovaná jsou, a potom na místech močárných a na tučných rolích často můžeme takovéto bílé páry, jako když pálené na míse, anebo na lžici zapáleno bývá, v noci spatřovat. Půverčivý lid, když takové spatřuje, domnívá se a věří, že jest to v skutku obluda aneb některý zemřelý člověk. Takové v noci viditelné páry, když člověk k nim jde, utíkají, a když sám utíká od nich, tehdy oni za ním se táhnou. A toto mnohých velice nastrašilo. Vozáři aneb formané často svými bičmi takovéto páry místo oblud od sebe odehnali. Sedlák: Ale jakože pára za člověkem běžet, anebo od něho utíkat může; však ona není živá? Učitel: Když člověk jde a obzvláště spěšně, tehdy povětří před sebou žene a za sebou táhne, a takové páry jdou, kam jich to povětří nese. Odkuď to neomylně následuje, že když jsou takové páry před člověkem, který k nim jde, tehdy spolu s povětřím před ním ustupovat musejí. Když jsou ale za člověkem, a člověk od nich utíká, tehdy spolu s povětřím za ním táhnou a běží. Někdy takovéto v noci blyštící se páry podskakují, jakoby tancovaly; sem a tam běhají, když jich vítr nahání. Pěkná věc jest na to hledět — ale ne pověrčivému. I jiné věci se nalézají, které se v noci svítívají, jako některé ryby ve vodě a někteří