lítává a tam oblakům rozkazuje. „Však by jeho tam i s jeho šarkanem hromy naučili mores."

Pokud se týče tak zvané „hromové střely", domnívá se lid, že je to nějaký tvrdý kámen, vystřelený z oblaků. Spisovatel dokazuje, že tato „střela" nic jiného není, než „zapálené, touze letící povětří, které kam trefí, tam co popadá, zapaluje, lomí, kazí." Báchorky jsou o studené a ohnivé střele hromové.

Zvonění proti mračnům není prospěšné. Zvukem tím se oblaka nerozeženou, naopak ještě pohybem vzduchu může k sobě hromovou střelu přitáhnouti. Ještě větší a nerozumnější pověra je říkati, že by tento a onen zvon jen proto, že je posvěcený, svým hlasem nejen oblaky rozháněl, nýbrž i zlé duchy a mátohy zapuzoval,. čárům a kouzelnictví moc odjímal, hady a jiný jedovatý a škodlivý „tvoř" umrtvoval.

Někde lidé v čas bouře ožehy na dvůr vyhazují anebo rakytové proutky, které v květnou neděli v kostele posvěcené byly, na oheň kladou a s tím chtějí bouře odháněti. To je daremné, ba škodlivé usilování. Ožetíy nemohou bouři a hromobití zastaviti, a pálení posvěcených raky-tových proutků může velké nebezpečenství způsobiti, neboť dým přitahuje k sobě hromy. Nejlépe jest v čas hromobití nedělati oheň vůbec.

liovněž daremné jsou povídačky, že se strhne vichřice, když se někdo oběsí. Možná věc, že se někdy veliký vítr strhnul v ten čas, když se právě někdo oběsil. Lid neznaje přirozenou příčinu větru, svedl to a svádí na oběšence. Vítr vzniká, ať se kdo věší nebo nevěší, když jsou dány podmínky přirozené. Kdo to věří, že proto vítr duje, když se někdo oběsil, může stejným právem věřiti, že někdy proto slunce svítí, když ten anebo jiný tancuje.

Lid pokládá za čarodějníky a černokněžníky neznámé cizince, zejména mnichy z řádu Milosrdných a študenty, kteří se žebrotou potulují po dědinách a často se vydávají šibalsky za mocné kouzelníky, aby z bázně před čarodějnou mocí lid jim hodně kabelu napěchoval. Při této příležitosti zapsal Michalko velmi zajímavou zprávu o pověrečném obřadu ga trvanlivého sucha, jenž se poněkud shoduje2) s podobnými obřady slovanskými i cizími (Dodola, Peperuga). Eozhovořil se o tom sedlák: „Ale, pane rektor, cože se má o tom koupání žen myslet, skrze které v čas dlouhotrvanlivého sucha lidé vyzvědět chtějí, která by stryga byla, a která by to dlouhotrvanlivé sucho byla spůsobila? Učitel: Jakovéže je to koupání ? Sedlák: V ten rok, když sem já rychtářem v naši dědině byl, za dlouhý čas žáden déšť nepršel. Lidé, podle svého obyčeje, pravili, že jsou tomu strygy příčina. Protož mnozí mne prosit počali, abych všecky ženy z dědiny dal spolu shromáždit, a aby sme jich do hluboké vody smáčeli, že se ta, která je stryga, celá do vody nezamoří, ale že po vrchu bude plavat. Ještě mi při tom i to pravili, že již rychtáři po sousedních dědinách též všecky ženy dali okonpat. Já sem tomu hned