nalézá, na cedidlo nenalepila, jináčeby mléko tak rychle přes cedidlo neprošlo. Taktéž půvěrčivost a bláznivost jest,, když někdo pod dbenku dvě slámky, hřeben, nůž atd. klade, aby se smotana rychleji smoutila. To všecko nic nepomáhá. Nebo když smotana anebo velmi studená, anebo výše míry teplá jest, můžeme, co chceme, pod dbenku aneb okolo dbenky naklást, předce se ona hnedky nedá smoutit. Musí se tehdy smotana v zimě při teplé peci maličko zahřít; v létě pak s dbenkou v studené vodě ochladit, jestli s moutěním mnoho času strávit nechceme.

Jde nyní o noční jízdy a schůzky čarodějnic. Lidé prý vypravují, že čarodějnice „na metlách, ožehoch, vidlách atd. v povětří jezdívají, a že se tak někdy spolu k hodování a k tancování scházívají, že se mohou na koně, mačku aneb jiné zvíře obrátit, že se mohou ne-viditedlnými učinit, že v nepřítomnosti mohou někomu škodit." Učitel zmiňuje se tu o německých pověstech, jak prý se čarodějky slétají na Blokovou horu. Vše to je lež a klam. O čem některá stará baba ve dne přemýšlí, o tom se jí v noci snívá, totiž že v oblacích na metle lítá, nebo že se proměňuje v koně, kozu, kočku. Naposledy snu věří, že se to vskutku tak stalo, jako ten, kdo ve své nemoci blouzní. Smyšlená lež je také, že nikdo nemůže viděti člověka, který při sobě nosí jistou bylinku, jak učitel sedlákům drasticky dokazuje.

Rovněž smyšlená je pohádka o čarodějnici, že prý měla takovou uzdu, kterou, když někomu na hlavu založila, hned že se v koně proměnila, že potom na něm sem a tam běhala a jezdila. Jednou prý, když nějakého člověka takto uzdou v koně proměnila, shodil uzdu (potřásl hlavou) a hned zase obrátil se v člověka, honem uzdu vhodil čarodějnici na hlavu a rázem ji též proměnil v koně. Hned šel ke kováři a dal koně okovati, pak jej pustil. Čarodějka shodila uzdu s hlavy, proměnila se v ženu, ale podkov nemohla s rukou a nohou strhnouti. Věc bláznivá, směšná! Koho Bůh člověkem stvořil, nemůže se v jiného tvora proměniti žádnou mocí lidskou ani ďábelskou. To by bylo proti přirození, proti zkušení, proti zdravému rozumu.

Spisovatel dokazuje, jaká je to bláznivost utíkati se na radu k věštcům, lidem „nanichodným", kteří hádají z karet a z dlaně o délce života, počtu dětí, o zloději a pod., když napřed se na všecky podrobnosti vyptali buď chytře veřejně nebo potajmu, nebo když se zlodějem jsou spolčeni.

Půlnoční záře nemůže předzvěstovati vojnu, krveprolití, mor aneb jinou pohromu, poněvadž vzniká přirozeně, jak učitel pupulárně sedlákům vykládá. To by v severních krajinách, kde je půlnoční záře zjevem docela pravidelným, zuřily stále vojny, mory atd. Podobně tomu s kometami, jež nemohou také oznamovati příští vojny, zemětřesení, smrt potentátů,