Lidové léčení.

Umění vyhojiti z nemoci, „pomoct" někomu, je „dar vod Pána Boha", musí býti člověku již vrozeno, a ten, kdo „to" má ze sebe, je nejpřirozenější lékař, přirozenější než ten, kdo má jen „školy na to". To je názor lidový.

1. Nehledě tedy ani k peněžité stránce, nemá lid k lékařům důvěry potud, pokud se nedokáže, že takový mimo školy má to i od Boha. Takových lékařů není mnoho, za to však k takovému chodí a jezdí se z daleka. Takový lékař byl v Lukách u Jihlavi, ba od Humpolce až do Opočna se jezdilo.

2. Mimo takové lékaře požívá důvěry lidu pastor. O bývalých pastořích i pastorkách v Humpolci divy se vypravují; že to není nahodilé, nasvědčuje starší národní píseň: „Kdybych já byl věděl, někdo mě pověděl, že ty ležíš v těžké nemoci: byl bych ve dne v noci hledal ti pomoci, lékaře, pastory, by tě kurýrovali."

3. I pohodák, pohodný, rasík či ras rozumí nemoci. Chce-li, uřkne i jinou nemoc přivolá — musí tedy umět také od nemoci pomoci.

4. Také kat je půl doktora, rozumí člověku. Do Jihlavi ku katovi se dříve leckdo odvažoval, neboť pomoc byla jista a hlavně pro lidské sádlo.

5. „Apatyka" je sama sebou víc než doktor: mají toho tam, vědí, co nač je a chtějí-li, tak pomohou. Věří se tedy více lékárnám než lékařům. Každá lékárna nemá ovšem té důvěry; jen ta, která je „celá", ne půlka, kde lze dostat všecko, tedy hlavně neofficielní léky, a pak hlavně: lidské sádlo, z „vopičáka i z vopice", medvědí, psí, račí, vocelovej vocet, všecky možné masti a byliny — zkrátka všecko. Jestli se tedy pan apatykář pěkně vyptá, co a jak a pak po dlouhých okolkách „tajemně" na příklad to račí sádlo prodá a ono náhodou pomůže — může míti hojný odbyt. Kdyby kupce odbyl, šel by jinam, a když by ho všude odbyli s prázdnou, jsou tu:

6. Dědkové a báby, kteří pomáhají.

Takoví „ze sebe" doktoři jsou dvojí: ti, kteří léčí na základě něčeho a druzí, kteří léčí pouze pověrou. Základem prvých je z pravidla rodinná pověst a obyčejně i zděděný starý „verbář". Není na světě bylina, aby na něco nebyla. K čemu ta která bylina je, takový člověk ví. Jak léčí? Já jako malý chlapec onemocněl jsem na oči. Zavolali tedy naši starého „Prachandíka", měl „verbář", rodina pak proslula v léčení. Přišel,