1. Oračky a vláčky. Z dědiny vyjelo se o 8 hodinách a jelo se pomalu, kam bylo poručeno: na Nivu, na Díly atd. Když dojeli na pole, pacholek shodil brány s vlaků a schystal pomaličku pluh. Potom zavolal na pohůnka, který seděl na podsednírn koni skrčený a nevyspalý: „No, jeď, Janku, s Pánembohem!" Janek probrav se trochu, z dřímot povelel koňům: „No vjo!" Ale sotva ujel pět šest kroků, pacholek spozoróval, že je radlica pohnuta, an klínek obeschl. Na jeho povel pohůnek zastavil, pacholek převrátil pluh hoře nohama, vzal obušek, zarazil klínek, obrátil zase pluh i táhli brázdu dál. Uorali několik brázd, zase krojidlo osláblo, zakrajujíc příliš hluboko do záhonu. Zase kázal pacholek pohůnkovi zastaviti, vzal obušek a vyrazil všecky klínky ze zřídele u krojidla, poplil je a zarazil obuškem šťastně dva; třetí, nejsilnější a nejdůležitější, rozletěl se pod mohutnou ranou obuška na tři kusy. Nezbývalo než odběhnouti někam ke stromu, utíti haluz a vysekati nový klínek." Byl-li strom hodně daleko, tím lépe. Dráb na to sice škaredě hleděl, ale co naplat: měl-li pluh orati, musil býti „zrychtovaný". Takovou správku na svém pluhu provozoval každý oráč, ten v tu, onen v onu chvíli.

Edyž se vláčilo, zase taková. Každému chyběl některý kolík v branách, a který je měl všecky, vyrazil pokradmu některý, aby měl co spravovati a čím se zabaviti. Zanechav bran na úvratích, odběhl někam nařezat kolíků; ale jen sobě a kolik právě potřeboval; vypadl-li později který, šel řezat zase. Taková přestávka byla na každých úvratích, pokaždé některému něco se popsulo, ostatní pak čekali, až to spraví, aby mohli jeti jednou řadou.

Jak zazvonilo poledne, kde koho poledne zastihlo, tam vypřáhali a ujížděli poledňovat domů nebo do nejbližší vesnice. Na poledňování byly určeny dvě hodiny. Koňům se nasypalo dvě opálečky sečky, potom dostali po kousku sena a napojili se. Poledňovalo-li se v sousední dědině, pacholek přinesl si z domu „osúch" (přesnou placku ječmennou), dal kousek pohůnkovi, ostatek snědl sám, a bylo po obědě.

Jde dráb hoře dědinou rozkazuje: „Chlapci, hýbejte, už jsou dvě hodiny!" Robotíři toho nedbali, žádný se nehýbal s místa. Po druhé volá dráb: „Budete se hýbat či ne? Mám vám pomoct tú hůlku?" Tak už se pomalu brchali. K obědu se ujíždělo, ale od oběda dobytek měl drobný krok, a nikdo zbytečně nepobízel, jak šli, tak šli. O třech hodinách se šťastně dorazilo na pole. V pátek v tuto do-bu bývala ještě zvláštní úleva. Jakmile o třech hodinách zazvonilo, poklekali všichni na kolena a modlili se velmi pobožně, t. j. pomalu a pohodlně, že za ten čas mohlo i třikráte odzvoniti; mnohý i podřimoval, ale dráb této pobožnosti nepřekážel.

Když povstávali od modlitby, cpali do dýmek a křesali dlouho, neboť hubka nechytala. Některým zase přes poledne oschly všecky klínky; nastala správa pluhu nebo bran jako před polednem. Jiný našel si nějakou správu na koních: rozvázal suk u pobočka a zase svazoval; za chvilku suk pustil, svazoval znova. Tak to šlo dále : chvilku se praco-