Muž jde s poslem horami, uzří sedláka ležícího na břiše pít ze studánky, vyzve ho, aby šel s ním, cestou se ohlédne, už ho však nespatří. Až doma řekne mu posel, že to byl Kýbrcoul. D. II. (93). Cestující viděli v horách v dáli kopat horníka, ale ať jeli sebe rychleji, byl vždy stejně od nich vzdálen, až se jim na konec ztratil. D. II. (11—12). Páže hraběte Schafgotsche vidí lamače, jak vylomil překrásný kus břidlice ze skály, oznámí to pánu, ten mu káže, aby naň zavolal, zač by tu břidlici prodal. Lamač dlouho nechává na sebe volat, ale pak vzkáže pánovi surovost. Schafgotsch soudí z toho, že to byl Eýbrcoul. S. (381—382). Muž, jenž svážel s hor trávu, často potkal myslivce na koni, jenž se náhle objevil ve skalách, ptal se ho, co veze, a pak se zase ztratil. D. II. (134—138). Ženy ve Slezsku často straší děti nočním myslivcem, poněvadž bývá v noci v horách hluk jako od lovu. (Snad i vliv pověr „die wilde Jagd".) D. I. (281). Kýbrcoul chodí v horách v podobě mnicha. D. II. (250—251). Mnich ten druží se k zbloudilcům, provází je, slibuje, že zná cestu, zavádí je a pak vyskočí na nějaký blízký strom a dá se do divokého smíchu až to celým lesem ozývá.6) D. II., (123 až D. II. (123—124). Několik duchovních chce spatřiti Kýbrcoula, jdou do bor, potkají nádherný průvod, jakoby princ jel, klanějí se hluboce, když však průvod přejde, slyší smích a poznají, že to byl Rýbrcoul. D. III. (144—147). Sedlářský tovaryš viděl v horách jednokolový kočár, tažený šesti třínohými koňmi, obklopený ve vzduchu podivnými zvířaty, a kolo nechávalo za sebou zlatou kolej; tovaryš do ní sáhl, měl na ruce bláto. Otřel ji do šátku, doma v něm našel 6 dukátů. (Konec přejat z povídek o zlatě. Počátek zjevně násilně upravený, vymyšlený bud! autorem, nebo jeho pramenem. 7)

b) V podobě zvířat. D. II. (116—117). Rýbrcoul někdy prý pobíhá po horách jako tříuohý zajíc. D. II. (81—82). Na honě zastřelí vlka, když ho vezou, zdá se jim býti půl člověka, půl kozla (asi Prae-toriův oblíbený výklad satyr), než dojedou, obluda pryč. D. III. (231 až 240). Posel, kterého v horách stihne noc, přespí, dusí a straší ho kočka, ráno najde škatuli dukátů (vliv povídek o zlatě). D. II. (1—2). Dva pocestní vzpomněli si na Rýbrcoula, a hned se objevil veliký řeznický pes, jenž pobíhal pak kolem nich, až je hrůza obcházela. D. II. (80—81). V horském rybníku chytí obrovskou štiku, pošlou ji jednomu šlechtici ve džberu, když džber otevrou, vyhlédne Rýbrcoul, pozdraví, zmizí a s ním i štika. (Pozdrav a celé zjevení Rýbrcoulovo zdá se tu připojeným vtipem.) D. III. (214—215). Rýbrcoul prý v podobě žáby tak vyrostl, že všechny ostatní žáby zaplašil.