na „ktir" a jest pak dvojnásob dražší: svojí uměleckou cenou, i jako památka po rodičích. Kdo by neznamenal, že tím kroj se zachovává?

Nad to protiva mezi krojem hrvátským a „německý m" odpuzuje Hrváta od šatu světového. Tam barvy živé, jasné, veselé — zde mdlé, tmavé, smutné! Tak příkré protivy odrážejí se a spíše přiostřují — než smiřují. Snad by styk s některým kmenem slovanským, na jehož oděvu převládají jasné barvy, spíše byl Hrváty připravil o jejich kroj národní — Němci k zachování jeho jen přispěli.

Kroj Hrvátův domácí jest výroby. Nejkrásnější části jeho pořizují se v rodině. Rukou dovednou „mája" kreslí umělecky květiny a lepé tvary na bílé, modré nebo i černé plátno, a „ktir" neméně dovedně vyšívá jistým stehem, co „mája" od ruky nakreslila. Tak opatřují se stkvostné „kolariny" a fěrtochy, „opljeée" a košile, u rukou a na prsou bohatě vyšívané. Plátěné gatě mužských na všední dni, sukně ženských, košile, vše šije se doma, a co doma se pořídí, pořídí se snáze a laciněji, než když od práce se musí platiti, a „mája" i „ktir" radostí září, když pochlubiti se mohou, že to udělaly samy. Tak Hrvatice ne-nepřestávají uměním svým krášliti sebe i jiné. Co člověk sám si dělá, má pro něho tím větší cenu, toho si váží, toho neodhazuje. „Posto-lari",23) kteří dělají „čižmě a postole", 24) „krajači",25) kteří zhotovují „hlače, rekle, mentije", jsou rovněž domácí řemeslníci, učí svoju „dicu" 26) řemeslu, tedy nikdy nevymírají, a tak kroj udržují a s ostatními činiteli zachovají bohdá i v daleké ještě budoucnosti. Spořádaný život rodinný umožňuje i chudšímu poříditi všem členům rodiny nákladný poměrně kroj ten; — kde se usadila bída, tam rád vniká laciný šat světový. Zámožnost, šetrnost, pracovitost udržuje kroj ten, i zde „ctnost zvyšuje národ, ale hřích bídným jej činí!"

Konečně jest to, nechci říci národní hrdost, ale národní sebevědomí, jež jest na stráži proti kroji cizímu. Ustavičný styk s Němci probudil v Hrvátech vědomí národní individuality, a sebevědomí to vzpírá se veškerým vlivům rušivě v ně zasahujícím. Tak nejedná „mája" za živý svět by nedopustila, aby dcera oblékla a nosila se „po njemčku", a mnohá hrozí dceři, jdoucí do služby, že by ji ani viděti nechtěla, kdyby v cizině se poněmčila. S krojem zachoval si H r v á t také svou řeč. Jí nepotratí tak honem ani v budoucnosti. Neboť jest mu, jako řeč mateřská, přirozenou, nejpohodlnější ve projevu myšlének, citův a tužeb. Hrvátčina jde mu sama, čeština a němčina stojí ho námahu, ty, mluvě jimi, musí teprve budovati. Od malá řečí tou „govori", než dojde do školy, zná jen hrvátsky, vychodiv školu střásá s prachem školským i němčinu (kterou mluví leda jen s Němcem), která doma, v rodině, mu naprosto zůstává cizí — slovem: hrvátčina přešla mu v krev, přirozeno, že se mu řine z úst, dokud mu krev v žilách proudí, a umlká na rtech, až krev v těle stydne. Tak tomu ode dávna,