str. 190
tak bude dále, „dokada mája govori k dici nek hrvatski".27) Neboť „mája", toť ten živý, nevysychající pramen řeči, a rodina, nesbornou tvrzí její. Není to vědomá láska k mateřštině, čím řeč po třistaletém pobytu mezi Němci se zachovala a bohdá do daleké budoucnosti zachová, ale spíše nevědomý, přirozený pud, živený zvykem, pohodlností a lehkostí mluviti jí. Hrvát náš mluví hrvátčinou, že jí mluví od malá, jí navykl, v ní vyrostl, a že ona mu tedy jest řečí přirozenou, nejpohodlnější a nejsrozumitelnější.
Hrvát ve svém prostém, venkovském, zemědělském životě nemá a necítí potřeby mluviti řečí jinou, a nemá příčiny, by jako veteš starou odhazoval, co ssál s mlékem mateřským. Život mu nelepší ani čeština, ani němčina. Němčina, ví, že mu nedá ani míry žita více na chléb, ani nesleví daní o krejcar, „lapte", „vinograde" neptají se ho, umí-li německy, „k Buogu v crikvi i doma moli po hrvatsku", 28) slovem, nejpřednější potřeby života: chléb a spása nenutkají jej ani dost málo, by odložil řeč svou, tudíž také nečiní, čeho potřeby necítí. Co němčiny potřebuje k obcování s Němci, tolik se jí v životě stykem
27) Dokud matka mluví k dětem jen hrvátsky.
28) K Bohu v kastele i doma modlí se hrvátsky.
29) Zavinují je mezi jiným také sňatky. Stane se, že hochu hrvátskému zalíbí se Němkyně. Nevěsta Němka, zvláště má-li peníze, poručí si, — ženich, ač třeba nerad, musí obětovati svoju „lipu nošnju" a se obléci na zdavky za Němce — a jaké slovo má pak mladá žena Němka v domě, s dostatek známo. Takové případy staly se na př. v Gutfjeldě již v letech padesátých i dříve. Tak r. 1856 vzal si Hrvát Josef Sic poněmčilou Terezii Příhodovu. Jejich dcera Marie Sitschova vzala si r. 1.882 Lovra Andrešiča, jenž jí k vůli musel obléci šat „německý". Téhož roku vzal si Hrvát Miho Čehovski Němku Annu Šťávovu, poněmčilou. Nosí se i s dítky německy. Řidší jsou takové případy ve Frjelištorfě, nejřidší v Nové Preravě. Třeba že naskýtají se případy takových manželstev, přece pravidlem zůstává, že Hrvátka jde za Hrváta, a Hrvát že si bere „Hrvaticu". Patrně jest na omylu Dr. Jan Herben, píše-li v časopise Matice Moravské 1832, roč. XIV., sešit 1., na, str. 13: „Ve svazky pokrevní osadníci naši nevstupují, leč mezi sebou. Není slýcháno, aby jinoch chorvátský zradil tyto zásady a pojal za manželku děvče z rodiny německé, třebas by snad i chorvátsky umělo; tím méně, aby děvče chorvátské šlo za německého muže." Matriky všech tří osad jsou nejpádnějším důkazem, že to, co napsal, se skutečností se nesrovnává. A napsal-li dále na téže straně: „Není to hyperbola, pravím-li, že snad u nás matkovražda je častější, nežli u nich taková zpronevěřilost," tedy pravím, že u znalce místních poměrů vyluzuji slova ta nedůvěru, že v Hrvátech neviděl lidí, již chybiti mohou, a slova jeho hodnou že jsou hyperbolou. Také on položil si otázku, „v čem záleží tajemství jejich zachovaného národního života?" (str. 13) a dává na ni odpověď, že „svou krev chorvátskou zachovávají cistu." Jak ze svrchu pověděného patrno, jest ve slovích jeho kus pravdy, ale ne pravda celá. Naprosto ojedinělé jsou případy, kde zlomyslné hanění a tupení jejich kroje má u neprozíravých v zápětí odložení kroje. Tak na př. v Gutfjeldě syn Hrváta Drobiliče nosí se ode tří let „německy", a když tázal jsem se otce: „Zač (proč) se vaš sin nosi po njemčku?", odvětil mi: „Kad (když) se mu šulmajstr smiju" (chodil totiž ještě do školy).
|
|
