uvážíme-li věc se stanoviska rozumu zdravého, vybaveného z babských pověrčivých titěrek? Pilná, soustavná práce a Boží požehnání přinesou úrodu bohatou, nikoli daremné pletky.

Sedlák v dalším žaluje na svou ženu: Včera, když husy nasazovala, žádné sousedě ohně dáti nechtěla, obávajíc se, že nebudou husence z vejců štěstlivě vycházet. — Učitel soudí, že přenášení ohně v dědinách z domu do domu je vůbec nebezpečné. Pověra prý vznikla nejspíše tím, že opatrná žena, když v čas větru sousedka si přišla k ní pro oheň, vymlouvala se, že její husy a slepice sedí na vejcích, a že v takový čas není dobře oheň rozdávat. To se potom rozneslo a pověrčiví lidé tomu věřili, i tak prý vznikl počátek této pověry.

Když se kmitla v proudu řeči zmínka o ohni, dokazoval učitel jalovost představ, jakoby chléb zapomenutý nebo přeškorubek („to jest měkké a nedozralé vejce" bez svrchní, hrubé skořepiny, které jiní slgátým vejcem nazývají"), na kterém červenou křidou kříž napsán jest, mohl udusiti požár, když se chlebem nebo vejcem hodí přes oheň. Podobno nerozumné je mluvení, že prý oheň nejde dále od hořícího domu, když někdo nahý kolem oběhne. Jiní zase na brány a dvéře domu mají obyčej všelico „machlovati", v bláznivém domnění, že se domu takto poznačeného oheň nechytl. Eychlé hašení prospěje více, jak ukazuje zkušenost, než všecky pověry podobné dohromady.

Proti pověře, že oheň obyčejně jde za „podpaličem" (kudy utíká, v tom směru oheň se šíří), tvrdí učitel, že tu rozhoduje směr větru a nic jiného. Také při zapálení bleskem rozhoduje vichřice, spojená pravidelně s bouří, a často překáží všelikému hašení. Lid si to vykládá, že se takovýto oheň bleskový nedá uhasiti, jen prý mlékem, ale to jsou všecko pověrčivé tlachy. Kde by se tolik mléka nabralo na udušení ohně, ať. již vzniklého jakkoli, když se může oheň vodou zcela dobře hasiti?

Jde nyní o výklad, proč někteří lidé, když mají cestu před sebou, nechtívají se vybírati z domu mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Říkává se, že takováto cesta není šťastná. Hodina jako hodina! Poněkud je nešťastný člověk, který jde na cestu mezi jedenáctou a dvanáctou. Z domova odchází hladov od oběda jižjiž připraveného, a než dojde, kam spěchá, tam zatím již oběd snědí. Tak se musí postiti a je nešťastný — vysmívá se v poznámce Mich. Institoris.

Mluvívají lidé o neštěstí, že kdo cestu začíná, aby se raději domů vrátil, když přes cestu přeběhne stará baba, nebo člověk s prázdnou nádobou nebo zajíc. To prý bude nešťastný na své cestě. To je taková, pravda, jako v koši voda. „Znal sem jednoho (přidáno v poznámce), který veliký byl polovky (lovu) milovník, ale zřídka kdy co ulovil. Jeho pak obyčejná výmluva bývala, že proto jest nešťastný, poněvadž jej hned tato, hned druhá stará baba, aneb jako on říkal: stará stryda s prázdnou nádobou předešla. Než rozumněji byl by učinil, kdyby byl při tom pomyslil, že když tyto baby, ačkolvěk jsou již staré, předce však nezahálejí, ale hned z rána jdou na vodu k své a svých domácích potřebě,. skrze to jej npomínají, aby i on, když jest ještě mladý a čerstvý,.