lidé takto zbaví neřesti, blech a ploštic, ale jen těch, jež dali do truhly k mrtyole; ostatní zbyly doma a množí se, když se bedlivě nečistí, dále..

Často i to se povídá, že ten, kdo mnoho stavení dělá, v krátký čas musí zemříti. Ovšem, souhlasí učitel, kdež skrze stavbu starost svou z míry rozmnožuje a tak života si ukracuje.

Je-li znamení smrti nemocného, když při něm svíce temně hoří? Kde je ve světnici dusno a pára, tam svíce vždycky hoří temně a není. to znamením smrti.

Mnozí lidé, když člověk nemocný dokonává, otvírají dvéře aneb okna, aby duše pryč odjíti mohla. Eozumně tak lidé činí, vypouštějíce z jizby vzduch škodlivý, vpouštějíce vzduch čerstvý, zdravým

Vypravuje sedlák o pověře v šestinedělí: Mně před několika letmí, když moje první manželka v šestích nedělích zemřela, některé ženičky to radily, aby ta postel, na které nemocná ležela, každý den od ženy vdovy popravována byla; jinače, že zemřelá nebude míti v hrobě odpočinutí. Učitel to vysvětluje: Pěkný ženský fortel! Skrze to se vám některá zalíbiti chtěla, abyste ji za manželku pojali.

Lidé takový hřeben, kterým byly česány vlasy mrtvého, zavrhují,. aby se snad někdo živý s ním nečesal, poněvadž prý by mu vlasy vypršely nebo by dostal mnoho vší. Podobná pletka nerozumná je, když povídají, že tomu člověku po smrti zůstávají ústa otevřená, kdo někdy něco jedl na cestě do kostela. Učitel poznamenává, že by každému ústa po smrti zůstala otevřená, kdyby lidé z obyčeje nebo též z nějaké bláznivé příčiny jich nestiskali dohromady.

Povídá se také, že nejlepší prostředek k zapuzení bradavic je potříti bradavice rukou mrtvého. I zubů bolení zahánějí někteří lidé-s hřebíkem, kterým truhla umrlčí byla sbita. Hřebíkem tímto prý dlužno, zuby párati, chceme-li, aby nás nebolely. Berou také kus dřeva z rakve ze země vykopané a kladou jej mezi kapustu (zelí), aby housenky nežraly. Zase pověrčivé, daremné i škodlivé věci.

Na konec vylíčil učitel shromážděným sedlákům vzor pověrčivé ženy, na kterou se pamatoval z dob studentských. Tato stará žena o ničem jiném neuměla hovořiti, jen o pověrčivých, daremných básních. Při každé práci zachovávala něco bláznivého.

Když něco na trh nesla prodávat, musila čižmu na pravou nohu* dříve a potom na levou obut, aby dobře a draho prodala. Když mačku (kočku) k svému domu přiučit chtěla, nesla ji několikrát okolo ohniště ve své kuchyni a zadek její o to místo otřela, kde oheň hořívá, potomně jí dala takový kousek chleba sežrat, který prve pod pazuchou (paždí). zahříla.

Slepku nikdy v jiný čas na vejce nenasazovala, jen v den nedělní, když lidé z kostela vycházeli. A obyčejně vejca z čapky na hnízdo sypala; hnízdo pak udělala z takové slámy, na které její manžel spával,, aby mnolio kohoutů měla. A v Štědrý den obyčejně své slepice prosem, krmila, aby mnoho nesly.