svého, nesmí napodobiti cizí. Nevyčerpatelný poklad tvarů rythmických a slokových, který spočívá v naší písni lidové, zůstal, bohužel, téměř nepovšimnut; naše poesie šla tu kolem a neviděla, hledala jinde, co měla doma; tu vypůjčovala se u národů klassických, tu zas u románských, ba i u germánských. A když přece někdo psal v „duchu národním", jak se tehda říkalo, tu — jak ovšem bez hlubšího poznání ani jinak nebylo možno — bylo to zase jen holé napodobení, žádné pronikavé osvojení. Co do formy napodobovány tu otrocky nepravidelnosti verše a rýmu, hledán ráz v tom, co jest jen planou struskou. Jen ti z básníků našich, kteří právě byli nejhorlivějšími sběrateli lidových písní, Čelakovský a Erben, vnikli, každý ovšem po svém způsobu, v tyto taje — arci že teprve po dlouhém studiu — a výsledky byly: „Ohlasy písní českých" a „Kytice", tyto dva drahokamy naší poesie.

Jako třetí následoval.je Havlíček. To co z jeho „Tyrolských e.legií", z jeho „Křtu s v. Vladimíra", zvláště však z jeho „Krále Lávry", ba řekněme již ze všech jeho básní, písní, ano i z epigramů — vyjímaje tu prvotiny ze studentských let — tak mile vane, tak zvoní, tak nám lahodí; co nám věci ty činí tak blízkými, tak našimi; všecka tato naše, česká forma jejich jest výsledek pilných a vážných studií, jež Havlíček po léta věnoval české písni lidové.

To, právě tak jako básnický význam Havlíčkův, zůstalo u nás dlouho nepochopeno. Tak mohl napsati Alfred Waldau — sám přece lidovou písní se obírající — ve svém jinak záslužném a na svou dobu pěkném článku o Havlíčkovi (viz „Obrazy Života" 1861), že týž nedbal příliš formy a že básně a epigramy psal z jedné vody na čisto. A výčitka tato byla učiněna Havlíčkovi právě v době, kdy v naší poesii forma byla. úplně zanedbána; tvrzení to pak zůstalo po dlouhá léta axiomem.

Teprve V. Zelený ve svém krátkém, ale výtečném úvodu k „S e-braným spisům Karla Havlíčka", vydaným nákladem „Svato-boru" r. 1870, na str. VIL postihuje a vyslovuje správně, co jest forma Havlíčkova a jak jí nabyl. Zápisky, které si Havlíček o studiu tomto učinil a o nichž se Zelený zmiňuje, zůstaly však i po této zmínce nepovšimnuty, neprozkoumány.

Probíraje se rukopisy Havlíčkovými v Museu království Českého, nalezl jsem mezi nimi modrošedou obálkou opatřený dosti objemný sešit. Prohlédnuv jej, shledal jsem, že obsahuje velice pilnou, velice důkladnou, především však nadmíru zajímavou práci, a to práci v naší literatuře až do nejnovější doby tohoto druhu jedinou.

Ačkoliv pak HavJíček nedospěl k tomu, by dílo toto úplně propracoval a připravil pro tisk, neváhám přece po bedlivém prohlédnutí a po zralé úvaze předložiti je veřejnosti beze změny v té formě, jak je spisovatel zůstavil. Tak přibude opět nový a ne právě nepatrný rys v slavném, dosud nedokončeném obrazu velkého tohoto Čecha, uveřejňuji studii tuto v tomto listě, doufaje, že si jí povšimnou i ti, kdo neobírají se národopisem, jimž by však především slušela nejdokonalejší znalost