zvířátko!'1 zalkala z nejhlubší útroby, „kdybys bylo živo, hned bych tě pojala za manžela!" Sotva ta slova z úst. vypustila, praskla ohyzdná dračí kůže, a z ní vyskočil princ, jenž objav horoucně udivenou Krásku vřelé políbení na rty její vtisknul. V tu chvíli se strhl v zámku radostný pokřik, a temné lesy, jež zahradu obkličovaly, proměnily se v nádherné město. Tak vysvobodila Kráska prince ze zakletí a slavila s ním hlučnou svatbu. Po svatbě šťastní novomanželé odjeli pro Radoslava a jeho dvě dcery, které nyní ještě rády Krásku jako královnu svou poslouchaly. V krátkém čase navrátili se do zámku, a všichni žili dlouhá léta v ne-zkaleném štěstí až do smrti.

Verse tato jest nejúplnější; z ostatních pohádek našich uvedu jen důležitější varianty. V pohádce z Poděbrad (Nár. pohádky a pověsti vyd. Slavia II, 2. č. 3. 13—20) vypravuje se o nesmírně bohatém kupci, který měl tři sličné dcery, z nichž první dvě byly zlé a velmi pyšné, nechtěly pracovati, jen se strojiti a s krásnými mládenci hovořiti. Nejmladší byla však dobrá a ke každému laskavá, sestrám svým trpělivě sloužila a domácnost obsluhovala. Jednoho dne kupec se vydal na daleké cesty; nejstarší dcera žádala otce o krásné šaty, mladší o drahý klobouk, nejmladší pravila: „Otče, já se spokojím s růží!" Za rok obchodník se vrátil, všecek šedivý, chatrně oděný a velice zarmoucený. Starším sestrám nepřivezl ničeho, nejmladší podal růži a vypravoval, jak na cestě o vše přišel, loupežníky byv přepaden, a jak zvěděl, že koráb, na němž ve-škeren majetek jeho se nalézal, za noční bouře ve vlnách mořských byl utonul. Starší sestry zoufale naříkaly, jen nejmladší nezmalomyslněla slibujíc, že bude za ně pracovati dnem i nocí. Po té jí otec svěřil, jak na zpáteční cestě přišel k nádhernému zámku, u něhož se- rozprostírala veliká zahrada, a jak v ní spatřil velký růžový keř a podle přání jejího jednu růži utrhl. Jakmile se to stalo, vyřítilo se ze zámku ohromné a ohyzdné zvíře, které mu poručilo, aby dceru, pro niž růži utrhl, za tři měsíce k němu přivedl a samotnu ji tam nechal. Otec chtěl potom sám do zámku se vrátit a vydat se v moc onoho zvířete. Ale dcera nepřivolila, nýbrž oznámivši vše matce a sestrám, s otcem do zámku se odebrala. U prahu přišlo jim vstříc hned ono zvíře, nad jehož ohyzdností panna zbledla, a dodávalo jí mysli, aby byla jen poslušná a trpělivá, že se jí pak dobře povede. Otci rozkázalo, aby nyní dceru opustil. Panna prohlížela si nevídanou nádheru zámku a žasla nad bohatstvím šatů a šperků, nad krásným náčiním a výtečnými malbami obrazů. Každého dne o jedenácté před polednem zvíře k ní přišlo a položilo hlavu v její klín. Z počátku se ho bála, ale pomalu mu zvykla, toliko touha po otci a společnosti lidské ji trápila, tak že chřadla, přece však celý rok to vydržela. Tu zvíře jí oznámilo, že se může domů navrátit, ježto ustanovená lhůta vypršela, než dívka chtěla je vzíti s sebou, čemuž ono odporovalo a žádalo, aby mu mečem uťala hlavu. Panna nechtěla nikterak svolit, neboť si zvíře to, ač bylo velmi ohyzdné, vskutku byla oblíbila. Když však počalo sténati a naříkati, uťala mu hlavu, a z těla zvířete vyskočil čarokrásný jinoch. Všecko v zámku i okolí oživlo. Zasnoubili se