pramen další, tím důležitější, čím více skladatel byl básníkem — jebo fantasie.

Báseň naše obsahuje mimo úvod (str. 1, 1 — 4) a napomenutí (str. 21 a 23):

1. Faustflv život a spolek s ďáblem (str. 1, 2 a 22).

2. Kterak Faust si dal od ďáblů sloužit (str. 3—9).

3. Faustova cesta do Jeruzaléma (10—16).

4. Následek její, kterak Faust si dal vymalovati krucifix (17—20).

1. O předcházející historii Faustově nedozvídáme se ničeho jiného, než že studoval s pilností, to jest všeobecný rys pověsti. Román uznává jeho nadání a pilné studium, kterým se stal s nemalou pochvalou mistrem theologie a pak doktorem lékařství; u Marlowea a v řadě her počíná monologem, kterým uvažuje o všech fakultách, které již všechny prostudoval. Že svými studiemi nedospěl té vznešenosti, ke které byl oprávněn, nýbrž prováděl jen velikou .pýchu, nestojí v té formě nikde, jest však nevysloveně všude obsaženo, zde stojí báseň na půdě všeobecné tradice. • Síly této tradice, pokud se týče spolku s ďáblem, byl si skladatel tak vědom, že ani neuznal za nutno zmíniti se o ní. Zdá se tedy, že i on předpokládá obecný spolek s-ďáblem, dle něhož Faust po 24 letech ' má propadnouti jeho moci. Ďáblové musí Fausta poslouchati, poněvadž slíbili (strof 8); ďáblové zase ho napomínají, aby nelitoval, neboť musí splniti, co slíbil jim (str. 12), t. j. patrně býti Bohu nepřítelem, za svou věrnou službu chtí míti plat (str. 15). Konečně Faust musí s tělem a duší do pekla a. ďáblové se vymstí na něm, všechno, čím je sužoval, odplácejí mu.

Podobného rysu neznám odjinud, všude jinde mluví se všeobecně

0 utrpení zatracených, nikde není uvedeno v takové spojení s činy, které Faust páše v době spolku svého; je to myšlénka velice pěkná, která také povyšuje vypravování o šprýmech Faustových na důležitou část básně, ne pouhou řadu anekdot; svědčí to o skladatelském nadání básníkově.

Že Faust cituje duchů 40.000, rovněž nemá dokladů odjinud. V románě musí se spokojiti s jediným duchem, kterého mu právě peklo pošle, v dramatech volá jich více, jednoho po druhém; kniha o Wagnerovi ovšem vypravuje, jak tento, ještě za živobytí svého pána, citoval dučhy tak neobratně, že místo jednoho jich přišlo 6000, a dobrý Wagner nedovede se jich zbaviti, ale to sem nepatří, číslo zdá se býti vlastním nápadem básníkovým.

Tak jest též s okolností, že Faustovi slouží duchové dva. Všude,

1 v dramatech, má služebníka jen jednoho, ale vždy slyšíme, že ducha Auerhana před smrtí zaopatřil, jaksi zanechal Wagnerovi. Z toho mohla vzniknouti myšlénka, že mu tento duch také sloužil, také v některých loutkových hrách slouží Auerhan Kašpárkovi (m. Wagnerovi), v jiných se Faustovi jen k službě nabízí, ten ho však odmítá. Jméno Auerhan dokazuje, že básník nečerpal z Carchesia, neboť tam se nazývá Tetřev.