Zajímavé je také jméno druhého ďábla: Mestofeles; ukazujeť zjevně k tvaru Mephistopheles, a ten opět by mohl znáti jenom z dramatu, neboť v románech zní Mefostofiles, v Christlich Meinende Mefistoíiles, za to v řadě loutkových her a to i v starších, které nejeví asi vliv Goethova Fausta (jako Ulmská) stojí Mefistofeles. Zvláštní jest, že právě prameny, souvislé s naší písní, mají tvary na -us (Mevestophilus v písni německé, Mefistofilus v rakouské, Mefistofalus v tyrolské hřej. Nebyl podobný tvar původně i v české písni ? Ale kterak by byl mohl na jeho místo nastoupiti tvar nynější? Česká loutková hra má tvar zvláštní Mefistofl (z Me-fistofles, které se v některých dramatech německých vyškytá?) nebo špatným čtením švabachového f Mesistofl (také Mesistáfl vysloveno).

Rozhodně pak z dramatu pochází, že oni dva čerti líbili se Faustovi pro rychlost svou; máme sice již v románě výjev, jak Faust volá tři duchy, aby mu upravili hostinu, a podrží si z nich toho, který je rychlý jako myšlénka lidská (druzí jsou jako střela a jako vítr), ale mnohem důležitější je tento motiv v dramatu, neboť zde Faust podle rychlosti si vybere sloužícího ducha, ovšem vždy toho, který je tak rychlý jako myšlénka. Spokojí-li se tedy píseň s rychlostí letící střely, jsme na pochybnosti, je-li to následek střízlivosti básníka, nebo je-li to p'ouhe prostonárodní přirovnám, které jen náhodou se s dramatem shoduje.

2. Služba čertův u Fausta je vymezena slovy třetí strofy; musili Fausta nosit a jemu přinášeti, cesty a požitky jsou cílem spolku jeho; úplně zapomenuto jest, že vlastně Faust se spojil s ďáblem, aby všechny příčiny na nebi a zemi vyzkoumal, což i spisovatele nejstaršího románu nadchlo k slovům biblickým, že vzal na se křídla orličí, a co činí vůbec Fausta nositelem badatelského titanismu. Zcela podobně chová se ostatně li Faustu i Christlich Meinende, u něhož o touze po vědění nečteme rovněž ničeho. Požitky a cesty jsou ovšem obsahem všech tradic, a je samozřejmo, že ke každé jeho žádosti daly by se nalézti parallely v literatuře, ale není toho potřebí. Tato myšlénka byla blízka prostému rozumu, a snad na některém českém velmoži měl básník vzor pro poží-vače, který konal cesty, lovil, pojídal vzácná jídla, pil víno ze Španěl a Rakous, nosil šaty se zlatem, stříbrem a perlami, a dal se hudbou a kratochvilnými komediemi baviti. O zvláštním umění v lovení ryb nevědí prameny, ale ptáky chytá v románě na tyč oknem vystrčenou.

Zvláštní rys jest však, že Faust užívá své moci, aby ďábly týral, že jim ukládá věci zbytečné, jen k jich sužování vymyšlené. Jest to jakýsi zbytek povýšenosti Faustovy, kus jeho titanismu, že jej vidíme aspoň v tomto smyslu vykonávati vládu nad zlými mocmi, vládu až ukrutnou, která, dohání peklo k zoufalství. Již Sommer*) ve své úvaze z r. 1845 poznal, že v tom je rys prostonárodní a že se tu shoduje píseň jenom s nizozemskou pověstí faustovskou.

V té čteme, že Faust, chtěl-li si vyjeti se svými neúnavnými koníky, dal si od svého Josta udělati most přes řeku a dláždění ve městě Bommel,