které však Jost hned za vozem musil zase vytrhávat, aby vše bylo v dřívějším stavu; poněkud nejasně vyjadřuje to naše píseň slovy, že kázal dláždění dělati napřed i vzadu. Jost vydržel tuto službu, ač se dal najati na 7 let, jen čtyři roky, pak prosil za propuštění, třeba by byl sloužil zadarmo, ale Faust nechtěl; podobně i v písni ho duchové prosí, aby je propustil (str. 8), byli by ho raději opustili (str. 16).

Jest vyloučeno, že by tato shoda mohla býti nahodilá, že by se týž motiv, protože vypadá prostonárodně, mohl vyvinouti v Čechách a v Nizozemí; zde asi rozhodně sledoval básník tradici nějakou. A rovněž nevyrostlo patrně na české půdě, že Faust v Ěezně. na Dunaji hrál kuželky. Který pak Čech ví o pověstném víru řezenském, na němž Faust měl svůj kuželník a (musíme si domysliti) nohu si neomočil!

Nositelem této tradice nemohl býti román, neboť v něm oněch rysů není, zbývá tedy opět drama; uvážíme-li, že vedle anglických vystupovali i nizozemští herci, pochopíme, kterak nizozemské rysy mohly přejíti do hry i v Praze dávané.

Co je nejkrutější, jest nápad Faustův, stříleti do ďábla. K tomu není nikde analogie a jest to snad výmysl básníkův. Měl i k tomu vzor v chování nějakého vrstevníka k sedlákům?

Shledali-li jsme. již v této části rysy samostatné, nemáme dokonce žádného pramene známého k části třetí a čtvrté.

3. Ačkoli Faustovi dle str. 2. sloužili ďábli jen dva, přece jich povolá k obtížné cestě do Jeruzaléma hned dva tisíce, už v tom vidíme, jak básník se emancipuje od pramene svého. Posílá Fausta do svatého města, které, rozumí se, čertům je velice odporné. Co chce básník slovy „rozličnou řeč také uměl", nevím. Považuje to za nutnou přípravu k cestování ? Vězí v tom asi myšlénka, že Faust každou řeč uměl bez učení, a ta se vyškytá v různých hrách, mohla však vzniknouti i samostatně na různých místech.

Faust se ptá ďábla, byl-li tam, když Pán Ježíš umřel. Ďábel jako by byl očitým svědkem, a tu, když ukazuje Golgotu, ptá se ho Faust, jak Pán Ježíš vyhlížel. V rozpacích ďábel praví, že žádný malíř by to nemohl namalovat, že Faustovo srdce by se rozpuklo, kdyby to uviděl. Faustovi nejde o nějaký popis. Chce, aby mu ďábel Pána Ježíše ukázal. Tomu mohl se přiučiti stejně z románů a z dramat básník. Dle Spiese ukázal Faust císaři Karlu V. živého Alexandra Velkého a jeho manželku, vykládaje věc takto: „Prastaří duchové, kteří Alexandra viděli, mohou na se vzíti takový tvar a proměniti se v ně." Studentům ve Wittenberce ukázal Helenu řeckou, že byli nadšeni její krásou. Dle pozdějšího vydání vykládal v Erfurtě Homéra a ukázal posluchačům všechny slavné hrdiny Iliady, z nichž Polyfém jim nahnal dosti strachu. Neméně v dramatech je všeobecné, že Faust takořka kinematograficky představuje osoby dávno zemřelé. U Marlowea jsou zjevy tytéž jako u Spiese," dle nejstarší zprávy o německé hře i zde vystupoval Alexander a Helena při dvoře, podobně i v českém dramatě (Eleonora!). Později zatlačeny tyto zjevy biblickými nebo fantastickými (David a Goliáš u Kopeckého).