11. Když se někdy přihodilo, že nebylo dosti vlastní slámy na panství, jezdilo se na ni na Doláky, obyčejně v čas adventní. Páni nakoupili slámy po dědinách od Hradiště po Ostroh a sedláci ji odváželi z roboty. Poručilo se, kolik vozů z každé dědiny má vyjeti, a v Pohořelicích se sjížděli v určitou hodinu. Aby se objelo dvoje mýto a peníze zůstaly šafáři v kapse, nejeli z Pohořelic po silnici k Napajedlům, nýbrž polní cestou na Topolné. Za Hradištěm se rozjeli. Šafář jel s několika vozy do té dědiny, dráb s jinými do jiných. Naloživše na vůz kopňák kopu dlouhé slámy režné nebo 1 '/„ kopy slámy měkké, nocovali na místě. Ráno se posjížděli a vraceli se společně domů. Když měli vyjížděti na silnici k Napajedlům, šafář kázal zhurta odbočiti polní cestou k Mařaticům, aby se objelo mýto po špatné cestě a peníze aby jemu zůstaly v kapse. Ozval-li se kdo proti tomu, »hněď šafářovi hůl v rukou tak mykotala a fukotala.«

12. Po jarním setí jezdili na Horňáky (na Valaško) na desky, po 15—20 vozech z každé dědiny pod dozorem vrátného, drába a fojta. V okolí Vsetína vozy rozjely se po dolinách a ráztokách, kde byla jaká pila; kolikráte bylo jim čekati, až jim pilař desek nařezal, když právě neměl zásoby.

13. Nejvzdálenější a nejobtížnější formanka robotní byla jízda pro gyps (sádru) do Pruska. Jezdilo se každou zimu okolo sv. tří králů, když nebylo jiné práce. Z každé dědiny vypravilo se po několika vozech. Na fůru mělo se naložiti 20 centů; ale toho žádný nedokázal; nakládali po 10 centech, tedy bylo vypraviti za fůru uloženou dva vozy.

Již 14 dní před svátky vánočními fojt oznamoval: »Po svátkách vánočních mosí se jet do Prajska na gyps; připravujte se pomalu, šak se dá pozděj vědět, kerý deň se vyjede!«

Bylo potřebí pohazovati po mírce ovsa vyhublým koňům, jehož jindy neokusili.

Když přišel fojt po svátcích v neděli od správy, oznamoval: »Po neděli ve středu se pojede na ten gyps; ešče dnes dostanete istotu, pošlu schválního posla.« I přišel skutečně vrátný do dědiny, oznámil rozkaz fojtovi a šel dále do druhé dědiny. Fojt svolal k sobě všecky sousedy, kteří měli jetou robotu, a oznámil, jaká povinnost jim nastává. »Tož kdo pojedete?« Stalo se utišení veliké; žádný ani muk. Fojt zase mluví zevrubně »kole toho«, ale nikdo se nepředbíhá. »No, súsedé, začněme o tom, kdo pojede, nic na tom nenasedíme, hodina za hodinu utíká, bude brzo deset, a ešče nic není ujednaného.« Tu ozval se někdo: »Je to enom jet! Podívejte se, jak sú okna zalícené! Zima je hrozná, mrzne pořáď co deň víc, a není co obléct!« Ostatní řečníkovi přisvědčovali a rozhovořili se o zimě, že není pamětníka takové zimy. Zpomínali na všecky nebožtíky, kteří kdy v zimě zmrzli atd.

Zase napomínal fojt: »Málo plátno, už se nějak pospříhejte, dva štvrtníci spolu, co máte lepší koně a voze. Kerý máte lepší předek a kerý lepší zadek, spojte to, a bude celý vůz dobrý, a s konima také tak!« Zase se ozve kdosi, že nemá nic po celém voze, že se mu to v cestě všecko