str. 335
O české písni faustotvské.*)
Uvažuje Dr. Arnošt Kraus.
(Dokončení.)
II.
Že píseň o Faustu až na naše dni v Čechách se zpívala, vidno ze začátku Jakubcova článku ; ještě větší byl však význam písně pro Německo, pro vlast pověsti. Překlad písně byl pořízen, jak již řečeno, hned na začátku 18. století pod titulem sáhodlouhým: Eine neue und ausführliche - Beschreibung des weit- und wolbekannten, auch weltberühmten Johann Doctor Faust atd. atd... . wie solches ferner im Pragerischen Comödi-Lied zu vernehmen sein wird. Aus der wälischen Sprach in die teutsche übersetzet, auch ganz neu atd.
Je sporno, zdali slova o pražské písni táhnou se k písni naší, nebo k lyrické písni, árii z dramatu o Faustovi, která je k ní přitištěna. Velice nápadný je tento název rozhodně ve spojení s písní přeloženou z češtiny.
Kdyby se týkal písně epické, znamenal by píseň z pražské komedie, očekávali bychom však spíše píseň z pražského trhu nebo z pouti. Nerozumíme prostě názvu tomu, ale že přece může patřiti písni první, o tom svědčí právě okolnost, že je přeložena z češtiny. Proč pak by se árie „Fauste, jene Himmelsgaben" nazývala právě pražskou? Vždyť v Praze hráli jen kočující herci, a to z ciziny.
Že se nepřiznal překladatel, který podle známek dialektických mohl býti pražský Němec, úplně k pramenu, že mluvil o vlaské řeči místo české, není jeho nejhorším proviněním. Překlad jest bídný, zpravidla začátek strofy shoduje se doslovně, ale pak vyčerpá překladatel obsah české strofy obyčejně třemi až čtyřmi verši a ostatek vyplní jalovými větami
*) Mínění mnou vyslovené o vztazích české a nizozemské pověsti faustovské potvrzuje pramen, který jsem dříve přehlédl; jest to nizozemská hra: De Hellevaart van dr. Joan Faustus, tištěná r. 1731, kterou rozebral Creizenach v „Euphorion" III. 710. Nemůže býti náhodou, že pověsti ty obě vypravují o týrání ďábla a že za druhé česká hra loutková má s nizozemskou společná jména Pik a Fabricius, která se nikdy jinde nevyskytují. Také v přesvědčení o katolickém rázu české písně utvrdilo mne čteni Milchsak-kova úvodu k otisku Spiesova románu dle rkp. wolfenbiittelského, dle něhož román jest celý polemikou proti katolickému pojmu lítosti (srv. hlavně str. CCCLXX1I). Faust stále v sobě vzbuzuje lítost, ale je to lítost Kainova, zoufalá, „er sah gen Himmel, aber er konnte nichts ersehen" pravý opak Luthera, jenž se táže: „Soll ich hinauf gen himmel gaffen und warten so lang, bis ich erfahre, dass meine reue genugsam sei?" Faust v české písni uvidí znamení, sotva že pohlédl k nebi a litoval; je to jakoby odpověct k onomu místu, ač český básník ho bezpečně neznal.
|
