str. 358
bojí. Za to však jest až do sv. Jiří jedovatá voda ve studánkách. „Do sv. Jiří nemá se žádný ze studánky aL lesní nebo polní napít, protože je v nich voda jedovatá a člověk by dostal po ní zimnici. Po sv. Jiří se už voda pít smí, protože z ní sluníčko jed vytáhlo." — Černý had (vodní užovka), ač též za jedovatého pokládaný, čistí prý vodu.
Had uškodí člověku dle názoru lidu „štípnutím žihadlem" (dvojklaným jazýčkem), ne kousnutím. — Od hadího štípnutí je pomoc; s ní -li 1) však někdo hada — musí umříti! V známé prostonárodní písni „O sestře travičce" zpívá se, jak otrávila falešná sestra vlastního bratra hadem v mléce uvařeným dle rady zrádného milence svého, jenž ji naváděl: „. . . chytni hada jedovatého, uvař mu ho v teplém mlíče, řekni, že je to rybice ..."
Hadí sádlo však jedovaté není a užívalo se ho nejen k čarám, nýbrž i jako léku. Dodávalo tomu, kdo se jím pomazal, velké síly a šviž-nosti; chasník který namazal si ruce hadím sádlem, byl velmi mrštný a byl s to rozdávati ve rvačce rány tak rychle, že žádný nestačil je odrážeti.
Hadího sádla užívalo se též ku mazání kravího vemene, cucal-li z něho had mléko. Mnohé stařeny posud vypravují: „Některá kráva, třebas byla po teleti, nedala ani kapku mlíka — a to bylo tím, že ji cucal had. Takovej had se někdy nasadil do chlíva, zatáh' se někam do díry, vylézal v noci ven a cucal pak krávy." Málokdo prý to však viděl. Kdyby to byl však přece někdo spatřil, neměl hada odháněti; had by byl krávu štíp' a ona by byla pošla. Musel hada nechat, až se nacucal a on pak zase zalezl.
Když se nasadil do chléva had — kolikráte prý ho přivezli s travou ze zahrady — pomohlo se od něho tím, že se kravám namazala vemena hadím sádlem, utřeným s něco svěcené o sv. Třech králích soli, 2) anebo se had vypudil tím, že se do každého kouta v chlévě dalo asi na lopatu vepřového hnoje smíšeného se sekanými štětinami.
Prášek ze spálené hadí kůže pokládán býval za lék proti hadímu uštknutí; nasypání toho prášku na místo, kam had štípl, pomohlo. Též dobytku hovězímu byl prášek takový dáván „do lízání", t. j. buď do kamenné čili černé soli. buď do kvasu, připraveného z vikve, utřené v kamenné pánvi. Hospodyně věřily, že dobytek má pak — po tom prášku — pěknou lesklou srsť a zůstává čistý; příživný hmyz že se ta-
1) Ve sbírce pověr J. V. Houskově v časopise českého Musea z r. 1855, str. 331 (většinou sebraných ze západních Čech) jest uvedeno, že kdo jí maso hadí, rozumí řeči zvířecí. (Podobně v pohádce o ptáčku, jehož srdéčko snědl sluha.) Tamtéž víz pověry myslivecké o hadí hlavě a o sedmeru moci hadí kůže. - Srv. doklady Zíbrt, Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách, v Písku, 1889; týž, Myslivecké obyčeje a pověry dle šesti rukopisů staročeských, v Praze, 1897.
2) Na sv. Tři krále (6. ledna) dávají světiti české hospodyně vodu, jíž pak vykropují celý statek (děje se to až podnes), sůl, křídu, síru a bobkové koření.