Předchozí 0493 Následující
str. 358

bojí. Za to však jest až do sv. Jiří jedovatá voda ve studánkách. „Do sv. Jiří nemá se žádný ze studánky aL lesní nebo polní napít, protože je v nich voda jedovatá a člověk by dostal po ní zimnici. Po sv. Jiří se už voda pít smí, protože z ní sluníčko jed vytáhlo." — Černý had (vodní užovka), ač též za jedovatého pokládaný, čistí prý vodu.

Had uškodí člověku dle názoru lidu „štípnutím žihadlem" (dvojklaným jazýčkem), ne kousnutím. — Od hadího štípnutí je pomoc; s ní -li 1) však někdo hada — musí umříti! V známé prostonárodní písni „O sestře travičce" zpívá se, jak otrávila falešná sestra vlastního bratra hadem v mléce uvařeným dle rady zrádného milence svého, jenž ji naváděl: „. . . chytni hada jedovatého, uvař mu ho v teplém mlíče, řekni, že je to rybice ..."

Hadí sádlo však jedovaté není a užívalo se ho nejen k čarám, nýbrž i jako léku. Dodávalo tomu, kdo se jím pomazal, velké síly a šviž-nosti; chasník který namazal si ruce hadím sádlem, byl velmi mrštný a byl s to rozdávati ve rvačce rány tak rychle, že žádný nestačil je odrážeti.

Hadího sádla užívalo se též ku mazání kravího vemene, cucal-li z něho had mléko. Mnohé stařeny posud vypravují: „Některá kráva, třebas byla po teleti, nedala ani kapku mlíka — a to bylo tím, že ji cucal had. Takovej had se někdy nasadil do chlíva, zatáh' se někam do díry, vylézal v noci ven a cucal pak krávy." Málokdo prý to však viděl. Kdyby to byl však přece někdo spatřil, neměl hada odháněti; had by byl krávu štíp' a ona by byla pošla. Musel hada nechat, až se nacucal a on pak zase zalezl.

Když se nasadil do chléva had — kolikráte prý ho přivezli s travou ze zahrady — pomohlo se od něho tím, že se kravám namazala vemena hadím sádlem, utřeným s něco svěcené o sv. Třech králích soli, 2) anebo se had vypudil tím, že se do každého kouta v chlévě dalo asi na lopatu vepřového hnoje smíšeného se sekanými štětinami.

Prášek ze spálené hadí kůže pokládán býval za lék proti hadímu uštknutí; nasypání toho prášku na místo, kam had štípl, pomohlo. Též dobytku hovězímu byl prášek takový dáván „do lízání", t. j. buď do kamenné čili černé soli. buď do kvasu, připraveného z vikve, utřené v kamenné pánvi. Hospodyně věřily, že dobytek má pak — po tom prášku — pěknou lesklou srsť a zůstává čistý; příživný hmyz že se ta-


1) Ve sbírce pověr J. V. Houskově v časopise českého Musea z r. 1855, str. 331 (většinou sebraných ze západních Čech) jest uvedeno, že kdo jí maso hadí, rozumí řeči zvířecí. (Podobně v pohádce o ptáčku, jehož srdéčko snědl sluha.) Tamtéž víz pověry myslivecké o hadí hlavě a o sedmeru moci hadí kůže. - Srv. doklady Zíbrt, Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách, v Písku, 1889; týž, Myslivecké obyčeje a pověry dle šesti rukopisů staročeských, v Praze, 1897.
2) Na sv. Tři krále (6. ledna) dávají světiti české hospodyně vodu, jíž pak vykropují celý statek (děje se to až podnes), sůl, křídu, síru a bobkové koření.

Předchozí   Následující