kového dobytka nedrží. Léčivé byliny a koření, přes než přelezl had, nemají žádné síly v sobě a báby kořenářky je netrhají. Majíť hady v ošklivosti a zabíjejí každého, jenž se jim namane, jelikož se často objevením se ohavných zeměplazů při hledání koření v lesním houští polekají.

Mimo ušknutím čili štípnutím bývá had i jinak ještě člověku nebezpečný. Není dobře v lese si lehnouti a usnouti. Staloť prý se, že do spícího člověka vlezl had otevřenými jeho ústy!

Od toho hada si pak lze pomoci tím, že člověk, jenž v sobě hada má, položí se na zem, k ústům dá si mísu teplého mléka a vdechuje páru z něho vycházející. Had potom vylezl z člověka. V některých statcích míváváli také hada hospodáříčka. Byl prý to malý, krátký hádek a „žádnýmu nic zlého neuďál a málo kdy ho bylo vidět. Jen v létě, ve žních, když všecko ze statku bylo na poli a svážely se mandele, rád se vyhříval na záhrobci u dveří, ale to ho každý musel nechat pěkně na pokoji, protože hlídal stavení."

Dodatek o řemínkářích. S hadím sádlem a s hadími kůžemi chodívali po vesnicích ještě před 30 lety řemínkáři nebo rasíci, kteří uměli pomáhati dobytku, zejména koním. Lid je nazýval rasovskými. Říkalo se: „Přišel k nám rasovskej".

Takový řemínkář čili rasovský byl zanedbaného zevnějšku, byl osmahlý, zarostlý, čímž'od oholených dříve rolníků se nápadně lišil a poněkud cikánu se podobal. Za kloboukem míval pírko ze sojčích křídel anebo z divokých kachen, na krku červený špinavý šátek a přes ramena měl pověšenou koženou kabelku, na níž připevněny byly hadí a úhoří kůže, různé řemínky a biče. Každý takový rasovský míval v levém uchu buď stříbrný kroužek anebo cvoček (čočku) a u pasu v nožně dva nože. V kabelce míval v četných lahvičkách a škatulkách sádlo hadí, jelení lůj, hřivní sádlo koňské (pro vzrůst vlasů dobré) a různé prášky. Též hořec (encián), sirný květ ano i utrejcb pro koně hospodářům prodával a na myši jedy strojil. V krajinách kolem řek nosíval též „kebuli" ku chytání ryb. Kůže úhoří kupovali rádi mlatci na svůrky k cepům. Přišel-li rasík do statku a nestonal-li dobytek, viděl to hospodář nerad; do stáje rasíka nikdy nepustil. Dal mu raději nějaký groš a byl rád, když rasík odešel. Těchto rasíků bývaly úhlavními nepřítelkyněmi báby kořenářky a zažehnávačky.

Darem p. JUC. Kudolfa Svobody přibyla do Musea litomyšlského nová půlarchová kniha, obsahující 192 foliových papírových listů, vázaná v červené kůži měkké. Napřed a vzadu je několik listů vyřezáno.