v pondělí po květné neděli žalobu podal, „protože veliká věc jest, když se kdo při věcech nejsvětějších modlářsky, pověrečně a k tomu kouzedlně chová." 1) Zároveň oznámil pak radě městské, „že v plenách a poduškách již více křtem sv. křtíti nemůže" — patrně chtěje odejmouti příležitost a možnost k opakování tohoto pověrečného obyčeje. O témž činí zmínku nedlouho potom Jan Štelcar Želetavský, farář v Bystřici Velké pod Li-bání, v „Knize o stvoření světa atd." z r. 1591 : „Aby dítě, nesouce ke křtu, dávali mu krajíček chlíba, aby se s ním křtilo, že jest dobré pro psotník." 2) Tu mluví zřejmě pověra ve století 16. ještě dosti rozšířená a zakořeněná.

Nyní můžeme ji uváděti mezi nejvzácnějšími, neboť vymizela z lidu, jak nejlépe dosvědčuje spisek J. Košťálův, kde v poznámce na str. 31 uveden jest doklad ze Štelcara bez jakéhokoliv jiného z některé sbírky československé.3) Nejbližší analogie dopátrali jsme se ve zvykosloví slezském. Ve Slezsku „nyní kupují kmotrové jako ,uzelek' (,vazanel) papírové skřínky, uvnitř nichž uložen obrázek ... též přikládají se peníze a kousky chleba. Když babka za oltářem uzelek pod hlavičku nebo za povian strká, dí: ,Přijimaj dar malý, svojo drž a na čijo (něčí) nečihni.' Darované peníze a chléb vyznamenávají, aby dítě mělo dost chleba a peněz a netřelo nouze." 4)

Na Slovensku „jak se dítě narodí, vykoupá jej bába, zavine a položí pod stůl, na němž leží načatý chléb, aby dítě dlouhá léta chléb se stolu toho jedlo. Do první koupele hodí se kousek chleba a soli, aby je nikdo neuhranul." Je tedy chléb v pověře hned při narození dítěte. 5) Na horách žďárských „narozené děcko zavinují pokud možno do červené peřinky, aby bylo veselé, a hledí do prvního zapovití mu dáti do peřinky kousek chleba a peníz, aby se mu obého vždy dostávalo." 6)

Přičiněním kněží, bojujících proti pověrám, vymizel pověrečný obyčej tento: dávati chléb do plének nemluvňat ke křtu nesených, aby byla ochráněna od nemocí a nedostatku. Ale všude neustoupila pověra ta docela; při křtu aspoň místy zastavila se na bezpečnějším místě (za hlavičkou, pod povianem), jinde pak skryla se před pronásledovateli v nerušené domácnosti, kde ožije při narození dítěte, nebo při prvé koupeli jeho, jak poznamenali: Němcová, Pittnerová a Vyhlídal.