v ni rovna jako na stole. Konců ulice neviděti: jest prohnuta, sledujíc směr za humny tekoucí a k jihu se prohýbající Jevišovky, jejíž přímá čára od počátku sela k místu, kde je opouští, má směr severovýchodní. Dům vedle domu, jakoby je všechny jedna kryla střecha. Většinou jsou sněhobílé s podrovnávkou při zemi červenou nebo modrou; v ně mísí se »hiže« červeně, modře, neb oběma barvami těmi zároveň, od ruky i šablonami malované kolem hlavních dveří, oken anebo vrat, že zdá se, jdeme-li ulicí, jako bychom šli mezi záhony bílých květin, jejichž okraj vrouben řadou pestrobarevných květů, vkusně promíchaných. Malováním mezi okny vesele hledí na ulici. Většinou je kryje břidlice, sem tam i došky, jež ve krajích schodovitě zastřiženy pěkně domkům sluší. Do východního konce ulice zírá velebně s vyvýšeného místa socha sv. Jana, a vedle ní zvedají se nevysoké schody ke kostelu starému, masivně stavěnému, ale malému pro osadu tak hrubou. Nemůže se do něho vejíti ani polovice osadníků. V místech těchto rozbíhá se hlavní ulice do několika menších, z nichž v jedné stojí pěkná budova trojtřídní školy. Fara jest přes cestu naproti kostelu, rožní dům v řadě hlavní ulice, v níž nikde nespatříš před domem zahrádky. Za humny této hlavní ulice na straně severozápadní táhnou se dvě řady domů k jihu klínovitě se sbíhající.

Osada má 220 čísel s 1200 obyvately. Z těch jest 210 krbů hrvát-ských, 10 německých i s obchodníkem židem tu usedlým. Do školy chodí .200 dítek až na 20 veměs hrvátských, jimž radost naslouchati, když v první třídě p inu katechetovi odpovídají a biblické dějiny zaníceně vypravují hrvátčinou, jakou »mája s nimi doma govori« (matka s nimi doma mluví). Jest tu, jak jsem z návěšní tabule na domě »Feuerwehrsvereinlocal« četl, hasičský spolek, ale jeho místnosti mne nijak nevábily, bych do nich nahlédl a něco o spolku tom zvěděl, přestávám tedy na pouhé zmínce o něm. Za to i bez tabule německé zkvétá tu jiný spolek na vystavění nového chrámu Páně, jenž slušným se již vykazuje majetkem a jemuž každý se mnou dojista z plna srdce přeje, by záhy dosáhl žádoucího cíle, aby milé a vlídné »selo« Frjelištorfských brzo ozdobila i »lipa, dost prostrana crikva« (pěkný, dost prostranný kostel).

V listě svém z Vídně dne 9. května 1848 upozorňuje Pavel Josef Šafařík Karla Vladislava Zapa, že nutno bude, aby účastníci sjezdu, aspoň méně známí nějak prokázali, že skutečně od lidu českého vysláni