rukopis ten uložen, nevím. Pokud jsem mohl zjistiti, v bibliothece musejní, kde jsou chovány skoro všecky skladby Koťarovy, není. Tím spíše zasluhují aspoň některá významnější místa z Koťarova životopisu zvláštního povšimnutí:

»Já Vojtěch Koťara, živobytný ve vsi Proseči, na panství habrském, stavu svého sedlák, narozen jsem roku 1742 dne 1. dubna. Můj otec též Vojtěch a matka Anna Hrušková, v té samé vesnici rodilí, držitelova selského statku, do něhož se otec přiženil, byli jsou lidé sprostí, písemného umění málo povědomí. Otec jsa rychtářem, sotva co psaného poznat mohl . . . Hned jak mně bylo pět let, již mne otcova matka naučila číst na knihách. Na druhý rok začal jsem se učit psát v blízké vesnici u tkalce, pro vzdálenost byl jsem vším u přátel zaopatřený. Ten člověk, co uměl, učil dobře, pochopitelně a trpělivě; když ale také žák tolik uměl, co učitel, byl jsem uveden do Habru do školy . . . Těch časů byl vzácný k nalezení vesnický občan, ba i v mnohých místech měšťan, který by v čas potřeby byl mohl své jméno k podpisu naškrabat. Roku 1749 již jsem byl ze školy doma . . . Otec ale předce, abych nezapomněl, co jsem se tak brzy naučil, kdo jakou cedulku od ouřadu měl, za předpisy mi snášel. Času k učení se mi přálo; mohl jsem škrábat, co jsem chtěl. Nejvzácnější mně byly z tisknutých obrázků písmenky se učit dělat, neb jsem po frakturce nejvíc toužil; nebylo však lze vždycky čeho dosáhnout. Nejprv jsem začal frakturkou psát jednomu nábožnému zpěváku pohřební shledávané písně. Když jsem se již ale trochu utvrdil, psal jsem pro sebe modlicí knížku; že pak byla ouhlednější u konce nežli z počátku, psal jsem i druhou, a tu poněkud k modlení potřeboval ... Já musel místo školy — být pohunkem, pást voly. Citelné mi bývalo patření na učence s knihami se obírat a do nich nahlížet, že jsem také já nemohl vědět, co je v nich, a musel již Umky oželet!« Vyhořel pak vrchnostenský dvůr roku 1755 v Proseči a byl rozdělen na čtvrti, pronajat. Zbytky a odhazky z půdy bývalého dvora věnoval správce vrchnostenský otci Koťarovu, aby ji při svém gruntu do zrůstu syna Vojtěcha zdělával. Osmnáctiletý Vojtěch musil se oženiti, aby s nevěstou aspoň nějaké peníze přibyly do hospodářství. »Manželka byla pracovitá, dobrá hospodyně, rozuměla, jak má dobytku vyhovět, k zrůstu a užitku přivádět; domácí příze a prádla velká jsouc milovnice, z toho se šatila, co si sama napředla; nehleděla na šperky a opatrností svou při obsluhování dobytka mimo nadáni na mé výdavky k pomoci přispěla«. Koťara při vší lopotě a klopotě rád zasedal k písmu, psal modlitby i pro vrchnost, pro hraběte, jenž vida jeho schopnosti, ulevil mu v robotě. >Na žádost mnohých pánů duchovních psal jsem i latinské tabulky na oltáře, které se až dosaváde na mnoho místech nalézají.«

»Roku 1782 v čas rozhlášené milostivé tollerance, když jsem byl v jednom městečku na výročním trhu, zaslechnul jsem bludné písně veřejně zpívat, a sice pichlavé na vzdory katolíkům. Jedna z nich měla nápis: »Píseň o pravdě Kristově« a počátek »Proč mne sužuješ a tak těžce trápíš« atd. s pěknou melodií. Citedlné bylo mně takové urážlivé