který dlouhý a široký jest, ciframi vysadil, a jeden takový plán k vrchnostenskému ouřadu a druhý do obce odevzdal.«

R. 1788 byl V. Koťara jmenován rychtářem po svém otci. Páni byli s jeho činností a rjzšafností spokojeni. »Potom roku 1806 v času žní, když mne zase M. hrabě nalezl u lidí, pravil konečně, abych zejtřejšího dne k němu do zámku časně ráno přišel, oblekl se ve sváteční šaty, že si mne pro mou schopnost nechá malovat . . . Když jsem druhý den k M. hraběti přišel, hned mi okázal k malíři do pokoje' vejít, který již plátno na rámě natažené měl, a ke mně pravil, abych, kam mne kdy nachýlí, nepohnutedlně seděti zůstal, že si Milost hrabě mnoho na tom dává záležet, aby mne dobře vyobrazil. A věru, kdo potom obraz viděl a mne dobře znal, každý se divil umění malířovu. Na obraze za znamení přimaloval do jedné ruky cirkl, do druhé papír.«

Patrno i z dalšího líčení,- že byl Kofara u pánů všudy oblíben. Zevrubně se rozhovořil o své návštěvě u krajského Norberta Fridricha ze Schmelzernu a o poctách, které se mu při tom děly.

»Když roku 1808 dne 31. března od si. '"ouřadu všem poddaným veřejně v známost uvedeno bylo, že jejich milostivá dědičná vrchnost prodajem panství je opouští. .., já jsem na místě všech J. M. hraběti podal písemné v rýmech ode mne složené, sprostě sice, však z dobrého srdce upřímné poděkování a s nimi rozloučení. .. Potom zase téhož roku, nabídnutím nejvyššího p. ouředníka složil jsem opět do rýmů Zpěv k přivítání nové vrchnosti. Byl na půl archu psán a kolem okrášlen, na vršku pak znak pérem rejsovaný ... Po chvilce doložil (inspektor panství), že mne ustanovuje (vrchnost) za vrchního rychtáře a na znamení mně odevzdal rákosovou hůl s postříbřeným kováním... .Roku 1809 složil jsem vinš k jeho svátku (krajského N. F. Schmelzern). Podle jména i vznešenosti, kolik má totiž písmen Norbert Fridrich Schmelzern, tolik bylo řádků po sobě do rýmu složených, potom na půl archu do prostředka mezi rozličné okrasy frakturou vepsán a na vrchu štít jeho vyrejsován . . .« V dalším líčí Koťara svoje rodinné a rychtářské paměti.

Uvedený úsudek A. Waldaua (str. 404.) o básnické činnosti Kořarově je celkem správný. Rozumí se však, že nám tu nejde o cenu jeho skladeb po stránce poetické. Zajímá nás obsah, třeba nevyhověl požadavkům Waldauovým. Dozvídáme se ze skladeb Kofarových podrobností ze života souvěkého lidu českého, podrobností o smýšlení lidu poddaného o Josefovi II., o krojích a obyčejích tehdejších.

V. Koťarovi šlo o zachovám skladeb budoucí paměti. Poslalť je v opisech, v úpravě krasopisné, do Musea království Českého, aby tu byly v bibliothece na časy příští chovány. Podle Jungmanna, Hist. lit. VI. 367 byly to básně: a) Dík Josefovi II, 1787. b) Na Kantany (kaplana) píseň pohřební, c) Bolestná citedlnost a loučení poddaných od vrchnosti. NaHorách Kutn. 1808. d) Radostná