19. Než, ó, s jakou bedlivostí ten laskavý Otec náš ráčí lid probuzovati k lepším mravům tento čas, ukazujou všechny školy, jeho ostrý zřetel stálý, na pilnost k cvičení, též prospěch v učení, předně na dítky malý.

20. Oni vedeni bývají k rozumu odevření, neb i smysl poznávají, v knihách číst k srozumění. Nemají k přepisování jakés holubů škrabání, učejí se grunt znát, a všichni stejně psát, z čárek, punktů písmeny.

21. Cvičejí se v náboženství spasitedlnou pravdu znát, Boha hned ve svém dětinství a bližního milovat, povinnostem stavu svého podle zákona Božího hned od maličkosti učí se s pilností skrz Jozefa Druhého.

22. Jindá v nějakém umění mnohý dost času zmařil, však neznal, když zrost v učení, proč jej Bůh na svět stvořil. Jestliže přece číst uměl, tak, co četl, nerozuměl, strval v tom zatmění, na lepší cvičení nikdy sobě nevzpoměl.

23. Jak takovým přišlo chutné, co mravného činiti, když z mládí, co jim potřebné, nic neměli v paměti. Byly obce i krajiny, neuměním naplněný, to srdce našeho, Otce laskavého, pohnulo k napravení.

24. Samá Kristova vinice, v tomto světě vštěpená, zbavená jsouc mnohé práce, byla velmi zemdlená. Josef vyhledal dělníky, když z klášterů řeholníky na vinici poslal, ku práci odeslal, právě mocnář veliký.

25. On jako moudrý milovník pravého náboženství, jsa spolu dobrý katolík, zamezoval pokrytství. V přemilostné tollerancí čistil Kristovou vinici; byli jsou skušeni, ve svém utvrzení, pravdiví katolíci.

26. Vzbudil laskavé snášení i jiných náboženství, však směřoval k vyvržení pokoutného pokrytství. Změnil jest k víře nucení, chce mít lide přesvědčený, on nechá každého vlastní vůli jeho, živu být dle svědomí.

27. A tak v katolické víře lide jsou horlivější, mají duchovní pastýře v ouřadu svém pilnější; k zrostu ovoce dobrého přibylo jim far, škol mnoho, a do nich dělníci, dobře pracující, skrz Jozefa Druhého.

28. Právě národ do národa bude jeho chváliti, od východu až k západu moudrost vypravovati, neb přišla knížata, moci, od poledne i půlnoci, k němu a jej ctila, v smlouvu s ním vcházela, na jeho rezidencí.

29. Jeho moudrost osvícená tak jej naplňovala, že církve hlava důstojná k němu připutovala, jeho vtipu, výbornosti a bohabojné moudrosti jest se podivila a jemu žehnala v jeho prozřetelnosti.

30. Budiž vždycky požehnaný, ó, laskavý-Otče náš, jenž skrze tak moudré činy trůn sobě v nebi děláš, posvěcuješ se na zemi, v tvém bohabojném řízení, ó kýž jest zouplna vůle tvá naplněná, jak chceš mít ve svých zemi.

31. Ty se o -každého staráš, aby měl chléb vezdejší, mnohou zbytečnost odnímáš, jenž škodí tělu, duši, vzbuzuješ lásku k bližnímu, v chudobě postavenýmu, skrze oučinlivost, mnohých přičinlivost, k lidu opuštěnýmu.