str. 413
Kuttných, vytištěno u Jozefa Ant. Vondráčka 1812. Spívá se jako: Fikator, čerstvě.*)
1. Lidská v světě vznešenost, jenž miluješ šlechetnost, se pozastav, sobě představ onu ohavnost, která všem citedlná jest, mnohým také škodná snést, utrhání, zlechčování, dobré jméno, čest.
*) V literatuře staročeské obdobná je s rýmováním V. Koťary 0 utrhačích kniha Šimona Lomnického z Budce, vydaná právě před třemi sty lety. Nevím, zdali Koťara znal písně Lomnického o utrhačích. Jisto je, že některé myšlénky a jejich postup se shodují. Tuto shodu možná raději vysvětlovati povahou věci, nežli domněnkou, že by Koťara z Lomnického čerpal. Název knihy Lomnického zní: Utrhačů jazyk aneb Knížka krátká a prosté sepsání o škodlivém a tajném jedni druhých utrhání a jazykem neskroceným pomlouvání. Čehož lidé v těchto nešťastných a všemi nepravostmi naplněných časích za hřích nemají, a jak jest ta věc duši velmi škodlivá, toho neznají. V kteréž se mimo jiné důvody, kterak Pán Bůh hřích utrhání těžkými pokutami vždycky trestal, historiemi divnými a "příklady dávními a pravdivými toho všeho tuto potvrzuje. Lidu obecnímu prostému a zvlášť každému utrhači jedovatému k věrné vejstraze upřímně sepsaná a nyní potřebně a v nově vůbec vydaná od Šimona Lomnického z Buče, Létha tohoto MDXCVIII. Vytištěna v Starém Městě Pražském u Jiříka Nigrina. Po dedikaci rýmování K čtenáři proti utrhačům: V lidech jest zastaralá zlost, jdi kde chceš, všudy toho dost. Tu téměř svět utrhačů, těch falešných posměvačů. Jenž rádi jiné drbají a tajně je pomlouvají, buď oustně nebo písemně, nekřesťansky, nepříjemně. Hyzdí dobrou pověst jiných, nacházejí vadu při nich. A nejspíše těchto časů děje to vždy při kvasu, že jedni druhé cepují a, kde mohou, nošklivují. Pilní cizích nedostatků, vyčítají otce, matku; někdy bratra, sestru, děda, až mnohému hoře, běda. Podobně se to přihází, že jedni druhé vždy kazí, při dvořích u velkých pánů, kde je mnoho hrubých Janů. Tuť na sebe vždycky sočí, jakž jen kdo odejde z očí. Štěstí sobě závidějí, dvorský polívky nepřejí. Každý rád chce slovo míti a přední u pána býti, aby dostal chvály, zisku, z chudejch, poddanejch, nátisku. Utrhati se nestydí tajně, když k tomu čas vidí, by bylo proti svědomí, toliko když je v soukromí, aby jiní nezvěděli, odplatit se nehleděli. Utrhači dále potom, nechť skrovně dotknu i o tom, tak jsou lidé velmi zlostní a grobiáni nectnostní, že tajit nic neumějí, žádnému neodpouštějí, jak dobrému, tak i zlému, najdou vždy vadu každému. Všudyť oni všecko zvědí, jako na přívozu sedí. Každého bez louhu zmyjí, zdrhnou mu hlavu i šíji, převrhou přes hůl jako psa, a ježto mnohý lepší jsa, budou ho potupovati a zlostně mu utrhati, lidem v řeč, v posměch dávati a jeho čest prodávati. Nechybí se ni papeže, toho nejvyššího kněze, časem císaře i krále drbnou, nemluvíc mu k chvále. Někdy knížeti i pánu budou také dávat hanu. Nad to pak o nižším stavu směji dávati zlou zprávu, a to vše jazykem lstivým, navyklí jsouc řečem lživým. Budou mluvit nestydatě, utrhati jedovatě. Mnohý nemůž'li jinače, s čímž by mohl mlčeti radče, vyloží se vůbec taky, jako by chtěl učit žáky, s nějakým potupným spisem, dovozuje planým písmem, že zná povahy zaječí, cizí nedostatky větčí, a sám maje mnohem větčí, ježto to naň všichni svědčí, pod tím hle jiné štrafuje a sebe pak zvelebuje. Jsa mořská, nízká vopice, štve, honí zajíce, a mnozí ho dobře znajíc, vědí, že (je) hrubý zajíc, ano všech zajíců otec, nakažení zdravých ovec, a sprostá, jenž slově osel, pověz mu, kdo's jeho posel, při tom jakož bejt nemůže z mouřenína bílá kůže, tak nemůž' nežli černiti, jiných ctnou pověst tupiti. Ten, kdokoli sám černý jest, rád by jinému odňal čest, mezi lidmi dobré jméno aby bylo vyprázdněno. To vše utrhači činí, o nichž se ted tuto míní, v této knížce"prosté píše, ukazuje krotce, tiše, jak jsou oni velmi škodní, jakého trestání hodní, k čemu se přirovnávají a jakoj hřích z toho
|
|
