6. O jak tato pekelná horkost jest všem citedlná, zvlášť nuznému, potřebnému rána smrtedlná; neboť obchod i zdraví zlý jazyk žere, stráví, i života tato stráta mnohého zbaví.

7. A což více jiného má těšiti každého, jako pověst, když dobrá jest, při jménu jeho; poctivé dobré jméno jest to nejdražší věno, stříbro, zlato, nemá nad to víc být váženo.

8. Protož o něj pečovat má si každý libovat, podle stavu, z dobrých mravů hledět zachovat, chránit se dát příčiny nepozorné na činy, jichž by se bál, by o nich dál nevěděl jiný.

9. Však ale i ten člověk neujde v běžící věk s životem svým jazykům zlým, buď kdo kolivěk. Dobrého tak, jak zlého, zohyzdějí každého, nenechají na pokoji ani mrtvého.

10. Šklubají všechny stavy, tak jako ptáci dravý, starých, mladých, život jejich, cnost, činy, mravy, všude vráží s čihadla jako hadí žihadla, každý padá, než se nadá, v jejich osidla.

11. Nelzeť kde, v které straně žalobám ujít snadně, kam zaměří, hned udeří, z ukryté zbraně, z nabitého jakyka na všechny i z daleka jed svůj dračí s hořkou žlučí k pádu nastříká.

12. O jak mnoho každý den ran těchto se žene ven, avšak předce žádný nechce býti škůdce ten. Každý se zdá neviny, vinu skládá na jiný, snad že tu zlost již pro zvyklost má za noviny.

13. Když předee dle zkušení nejvíce jest k slyšení, vůbec tajně i veřejně jiných špinění, zdaliž je to nevinnost, neb závadná nemravnost pozná lechce, pokudž kdo chce míti pozornost.

14. Na cti tehdy škoditi jest hanět a tupiti, z vymyšlených, zlých, falešných věcí viniti, s těch i do očí stíhat, verše zlobivé spívat, zvlášť při právě, lží, nepravě ke škodě svírat.

15. Giny dobré lechčiti, z malých chyb moc činiti, v pravdě taky hřích nějaký tajný odkryti, neb kde ta věc stajená nemusí být zjevená, tam nesluší bejt do uší jiným troušená.

.16. Také na cti škození může se stát z mlčení, když o mnohém jest poctivém chvála k slyšení. Kdo při té chvalořeči smejšlí rač s utrhači, k srozumění dá znamení vtipné bez řeči:

17. Že ho z slyšené chvály mezi očima pálí, nechá svými, mrzutými posunky znáti, hlavou, rukou kynutím, neb očima mrknutím, neveselým, zakrnělým i pohlídnutím.

18. Čeho původ u mnohých bývá pejcha učených, když nad jinší se vynáší ve svých uměních ; aneb z mysle lechkosti pochlebníků, klevetníků, kde jsou k libosti.

19. Jakož také z nechuti, hněvu, žluče s pohnutí, když utrhač nemůž' jinač si polechčiti, hledí ze msty druhého i dobré činy jeho zle vykládat, jej pokládat všade za zlého.

20. Dále též vinným bývá, kdo závist v očích mívá, an s bolestí se na štěstí druhého dívá, hledává důvodů k stíhání jej s podvodů, sebe lepším, poctivějším chválí v obchodu.