21. Původem však nejvíce jsou povyky, různice, v nadýmání, cti hledání skrze pranice. Tuť jazyky bez studu, rozpustile o rodu čtou životy i stoletý, také pradědů.

22. Co jen který ví zlého, buď v pravdě, neb lživého, jest slejchání, vytejkání k hanbě druhého, zvlášť při hlučném stavuňku pro vtipnější myšlinku, při ožralství, karbanictví, v schůzkách při trunku.

23. Zde je teprv k vidění ohavnosti spuštění, jak cti lidské, tak i božské z vrub obracení, když se rovní shledají, jak řeží a střihají, běda tomu, kde jednomu k službám bývají.

24. Musí trpět ze všech stran, kolik tu slov, tolik ran, první mistr klade mustr na něj ze všech han, až je vidět z bílého mouřenína černého, neb strakatě, strupovatě zmalovaného.

25. Hned se též vidět dají, jenž z huby mlejny mají a do uší co do nůší mletí sbírají. Roznášejí po venku zase jiným do mlejnku. na sbíranou, spřemílanou, chutnou novinku.

26. Pak dále z jedné huby, je na sta mléčů všudy, každý s chutí na své mletí přidá víc vody, s přídavky zas přemele, poděluje přátele, konce nejní k zastavení ani v kostele.

27. Zdajíť se při své při brejle mít pro vzhled větčí, však nepravě a šilhavě mají zas oči; jsouť jen oka bystrého k nahlížení jiného, na sebe pak skřivějí zrak a jsou slepého.

28. Kdyby rovně hleděli, zrak šilhavý neměli, zajisté by za své vruby víc se styděli, s kterými se vinnějí, dost ohyzdní činějí, když tak mrzce proti lásce jiným škodějí..

29- Kdež povinnost každého jest člověka moudrého, by se o čest, jak možné jest, zastal druhého, u nich ale na tu ctnost zašla chuť i ci-tedlnost skrz nenávist, pejchu, závist, hněv a mstitedlnost.

30. Kdo má lásku k bližnímu, přeje dobré každému, ten odvrátí i obrátí zlou věc k dobrému, jestliže co na něho ví neb slyší chybného, v sobě stráví neb to zdraví neškodí jeho.

31. Jinou ale jsou chutí utrhači nadutí, ti co zvědí, nic nesnědí skrz rozpuknutí. Jestliže co zažij ou a poněkud zdržuj ou, v krátkém čase spátky zase všechno zvrhujou.

32. Jak velice chybují, co sobě tak libují, neb ohavně vůli Páně se sprotivují, majíc napřed sebe znát, na své činy pozor dát, v lidské mdlobě nejprv z oka sobě mrvu brát.

33. Jestli té pravdě věří, jak oni jiným měří, že jim zase v jistém čase Bůh tak odměří. Když tupí, haní koho, proč se nehrozí toho, že jsou vinní, ohně hodní již pekelného.

34. Neb jest vinna veliká dráče na cti, jazyka, a nejhorší, nejškodnější jest pro zlostníka, že nemůž' čest loupená tak jako věc kradená bez náhrady, cti i škody být odpuštěna.

35. Podobně poslouchači jakožto pomahači jsou tím vinni co utrhači, neb kde nejní slyšení, zalíbení, svědčení, tu utrhač, donucen rač bývá k mlčení.