upravili zápas ve zvláštní soustavu, a byl v Řecku velmi horlivě pěstován, nebot byl pokládán za nejlepší cvičení těla v obratnosti a křeposti, které harmonicky vyvinují tělo a otužují ducha zápasníkova v sebevědomém, zmužilém a neohroženém vystupování. V Římě zvrhl se zápas ušlechtilý brzo v krvavé rvačky atletů.

Pomineme všech dalších dokladů a příkladů z dějin tělocviku za středověku a všímáme si zápasů u našich předků. Zápas byl též u starých Čechů pěstován, ač zachovaly se nám o tom zprávy celkem nepatrné. Veleslavín ve svém slovníku »Nomenclator« napsal pod písmenou P. »zápasyti, w zápas giti, když dwá w půly se ugmauce geden druhým

0 zem udeřiti, aneb geden druhého na zem porazyti usyluge.« V sloupci 618 pak podává nám ještě bližší vysvětlivky a zmiňuje se o staročeském rohování: »Zápas, zápasení, zápasník, Mast zápasníkuow Ceroma, strigmen-tum, Schmierd, abschabete von salbe. Pěstník, zsucha bitec, Pugil, Fäustler, Z sucha bití, Pugilatus, das Fäustlein.«

Dle zpráv těchto mohli bychom si ovšem představiti dobře starý český zápas, v němž již pan Žehrovský v Oldenu i v Los Molinds del Bey, na cestě pana Lva z Rožmitálu, v letech 1465—1469 po západní Evropě, vynikl. Ovšem Šašek z Mezihoře nepopsal nám blíže způsob zápasu pana Žehrovského, ale z toho, co napsal Veleslavín, soudím zcela důvodně, že měl při psaní této poznámky ve svém Nomenclatoru na mysli onen český zápas, který nám posud na moravském Slovácku byl uchován. Je to onen svérázný náš zápas, jejž nazýváme: »za pasy«, či »na řemene« (rozuměj zápas za řemeny). Již samo slovo »zápas« charakterisuje nám tento zajímavý český druh zápasu, neboť pouhý již název ten značí, že výkon jím označený koná se za pás. Jako snad posud všude praví vesničané nosí vůbec kalhoty spjaté řemeny, tak i Slováci chodí s »nohavicami« sepjatými pěknými ozdobnými a lesklými řemeny. Jdou-li šohaji »na řemene«, či »za pasy«, neb »o kosírek« tedy stanou ve střehu v lev o, uchopí se vzájemně za řemeny tak, že pravou rukou drží řemen protivníkův v předu v poloze dlaní neb hřbetní a levou rukou po straně v levém boku v poloze hřbetní. neb dlaní. Takto se k zápasu postavíce, snaží se pak druh druha tlakem levé ruky dolů a zvedáním pravé ruky nahoru a zároveň přitahováním levé ruky k sobě a odtlačováním pravé ruky od sebe z rovnováhy vyšinouti a položením mu nohou na záda na zemi jej položiti. Je-li však protivník mrštný, tedy mrsknutím staví se na nohy a mocným trhnutím pravé ruky prohne tak svého odpůrce, že rychlým nárazem naň porazí ho k zemi. V některých krajích Slovácka je však každý uskok, podrážení nohou, chytání za hlavu a pod. zapovězeno.

Slovo »zápas«, kusá a přec zřetelná zmínka Veleslavínova, jakož

1 to, že nikde jinde posud nenalezli jsme používání podobného zápasu, vede nás k přesvědčení, že v slováckých »pasech« zachovala se nám stará česká svérázná cvičení úpolnická.

Podle základního postavení k lidovému zápasu, zejména dle poloh paží rozeznáváme čtyři způsoby zápasu: 1. Pravou paži položenou na