pase o kosírek!< vyzve napadený svého soupeře a již oba shazují si kordule, vyhrnou rukávce a »jdou se pasovat'«.

Zápas sám provádí se, jak již poznamenáno výše, z různých základních postavení. V Lužicích u Hodonína jdou »do křížku« a na uherském Slovensku dle Dobšinského »za pase« tak, že postaví se do střehu v levo, pravou paži položí na rameno soupeře a ruku v poloze hřbetní na záda směrem dolů, levou paži dá pod soupeřovu pravou paži a ruku v poloze hřbetní položí na záda směrem dolů. Střeh i chmat podobný možno pozorovati již na starých vyobrazeních. Poučují nás o tom egyptské památky (viz Scheinerovy Dějiny cvičení tělesných 12) a vidíme jej i ve Waller-steinském rukopise německém na obraze 37. Z tohoto základního postavení útočí soupeři na sebe. Silnější učiní výpad v před a snaží se chmatem krčním poraziti přes svou nohu protivníka, tiskna jej levou rukou k sobě nahoru a pravou rukou stlačuje ho v levo dolů; obratnější soupeř snaží se však trhnutím uchvácené ruk"y soupeřovy strhnouti ho na sebe a rychlým nadhozením sraziti pod sebe. Kdo přidrží povaleného na zemi, aneb pustí-lj se povalený protivníka, je zápas rozhodnut.

Tohoto druhého ohmatu, který nazýváme v sokolské tělocvičné soustavě »břišní přítrhon«, užívají i Rusové při svých zápasech »s par-žením na zem«.*) Podle Pokrovského**) začíná prý »borba«***) obyčejně »lehkým drážděním druha druhem a zatím každý z nich vyhledává nejvíce pohodlnou minutu, aby silně svého protivníka křepkým uchvácením za ruku vyzdvihl s místa a přitrhnutím k sobě zády pak náhle ho na zemi položil.«

V okolí Něm. Brodu »poráží se« chasa »do křížku« jako v Lužicích, avšak ze střehu v právo, načež se soupeři těsně k sobě přimknou, až prsama i tvářema se vzájemně dotýkají. Je to vlastně chvat křížní, v němž snaží se druh druha stlačiti na zemi, aneb jím o zem uhoditi. Před zápasem smluví se zápasníci, smějí-li si nohy podrážeti neb ne; obyčejně však je to zakázáno. Poraženým je zápasník jen tehdy, leží-li na obou lopatkách; Ježí-li pouze na boku, je zápas nerozhodnut a znovu se podniká. — Podobně zápasí — jak mi sdělila pí. Vlasta Pittnerová — na Žďársku, avšak k přemožení soupeře stačí prý, když je poražen na koleno.

Téměř snad všude u lidu našeho, ano i v Rusku je zápas rozhodnut jedině tehdy, leží-li jeden ze zápasníků na zádech (obou lopatkách), kdežto u jiných národů stačí (i u Slovinců je to), když je pouze na zem poražen. Při »borbě s poveržením na zemi« musí vítěz držeti poraženého tak dlouho na zemi, pokud tento sám nepřizná své poražení. »Dle toho vítězící stará se o udržení svého protivníka na zemi na zádech kleknuv si na kolena tak, aby mezi jeho nohama nacházel se trup poraženého a aby jeho ruce silně tiskl k zemi, jinak on by mohl převrátiti se na život (břicho) a opříti