se rukama o zemi tak, že by opřev se též kolenem o zemi svrhl vítězícího na zemi a tak jej porazil. Také u Gruzinců »nutno povaliti protivníka zády k zemi, jestli nepovalen protivník na záda, borba sčítána za neukončenou a nerozhodnutou.«

V Liptovském sv. Mikuláši »obyčajne popad pazuchy (podpaží) chytia sa dvaja (dva) mocní šuhajci.« Základním postavením je tedy zde již chvat křížní. Poraženým je ten, kdo na zemi přidržen. Chvat tento nalézáme již na obraze v kameni vyrytém berlínských musejních sbírek, který představuje známý zápas Heraklea, jakož i na bronzové sošce týž zápas představující. Ano i ve vzpomenutém již rukopise Wallersteinském na 52. obraze.

V Kostieích u Lanžhota jdou šohajci též »za kabelky« položíce si paže na ramena, jednou rukou se přitahujíce, druhou odtlačujíee, čímž snaží se jeden druhého »vytočit« z rovnováhy a tak na zemi porazit. Pří tom kladou si křížem nohy a podrážejí se. Mezi pravidly gruziňské »borby« nalézáme věrné provádění tohoto zápasu. Lehkým úderem podobně snaží se zápasník odpůrci nohy podrazit a vytočením podraziti na zemi.

Zápasy našeho lidu byly dle toho, co zde krátce shrnuji, dosti charakteristické a měly mnoho svérázných, českých prvků a součástek v sobě. Bohužel, čím dále, tím více upadají v zapomenutí, hynou nezdravým surovým rvaním, jež mívají často zápasy za následek.

Ještě v nedávných dobách kvetly v mnohých krajích Moravy, i uherského Slovenska, ano i Cech v míře velmi utěšené a byly prováděny okázale obyčejně před rychtářem obce, radními a sousedy. »Stárek«, jehož; si chasa volívá, býval rozhodčím, a jména vítězů rozhlašována po celém kraji k jich nemalé cti a vážnosti. V Rohatci na příklad posud ve vděčné paměti chovají, že Martin Havlíček netoliko ku své cti, ale i ku cti své obce čestně zvítězil před 45 lety v Hodoníně v zápase, který měl s jedním stárkem z Bojanovic. Před 25 lety František Havlíček, rolník z Rohatce, patrně syn předešlého, zápasil se sousedem rolníkem Janem Hasíkem před představenstvem obce za zvuků hudby a čestně vyhrál vědro piva.

Rohování se v našem lidu úplně nezachovalo, nýbrž pouze jeden díl jeho — aspoň dle Veleslavínovy poznámky v Nomenclatoru si. 618 můžeme se právem domnívati, že bylo v starších dobách v Čechách pěstováno. Ba z jeho slov můžeme se i správně domnívati, že staří Cechové při zápase potírali své tělo mastí, poněvadž mluví o »masti zápasníkuow«. Ovšem nepotírali si celé tělo, jako staří Rekové, ale za to bychom zcela věrohodně mohli přijati za pravdu, že si horní končetiny — ne však ruce — mastí třeli, aby kůže byla kluzkou. Naproti tomu rohování lišilo se od zápasu starých Cechů tím, že při něm masti užíváno nebylo. Zde se bili odpůrci »za sucha« a odtud Veleslavínův název »z sucha bitec«. V názvu tom skryta je tedy jedna vlastnost staročeského rohování, která nám zajímavě vyznačuje i rozdíl mezi zápasem a rohováním. Na Mladoboleslavsku a i na Ždarsku — pokud totiž bezpečně to vím — zachovalo se v mládeži