i u dospívajících jinochů rohování ve formě rubáni do vrchních svalů horní

končetiny. Dva jinoši vykasají si rukávy až na rameno, stoupnou si

naproti sobě ve výpad pravonož tak, že jich pravé nohy stojí asi na jediné

přímce, kterou by bylo skoro možno vésti po levé straně jich chodidel, a

jejíchž konců dotýkají se paty levých nohou. Nyní jeden »sekne« zaťatou

pěstí své pravé ruky svého odpůrce do svalů kosti ramenní skrčené jeho

horní končetiny a rychle skrčí svou paži, načež jej nyní odpůrce obdaří pádnou

ranou své pěsti pravé ruky. Tak bijí se oba, pokud následkem úderů

těch nestane se svalstvo tak ochablým, že jeden z nich stane se k dalšímu

boji neschopným. Na Žďársku říkají, že se tlučou »do brňavky«. Cvičení

toto jest pro svalstvo velice vydatné a pomáhá nemálo ku znamenitému

sesílení paží.

Je to dosti politování hodné, že v době, kdy všichni národové iulturní znají zevrubně všechnu tělesnou výchovu svou, kdy lidová cvičení tělesná tvoří v mnohých literaturách objemná oddělení, my téměř pranic se nestaráme o to, abychom sebrali tělesná cvičení svého lidu v dobré odborné práce a sbírky, abychom vědecky zkoumali, co v lidu našem je čistě našeho, svérázného a upraveného a co vlivy ciziny k nám se dostalo. Cvičení tělesná jsou tak zajímavým a důležitým činitelem pro studium kulturních dějin národa, že žádný dobrý kulturní historik nemůže prosté přes ně přejíti, neboť právě v nich zračí se praktická důmyslnost a vynalézavost lidu, který již ode dávna přizpůsoboval tělesnou výchovu mládeže své i svou skutečným praktickým denním potřebám.+)

V rukopisném sborníku literárních prací Vácslava Františka Kozmanecia**) zachovaly se také prostonárodní jeho hry divadelní. Stručný obsah jejich uveřejnil Erwin Weyrauch v „Sitzungs-