mnohého trefí se synka městského. Dobří se teď neštráfují, ani kterak potupují, neb kdo jest ctnostným a mravným, jest Bohu i lidem známým, jeho ctnost se všude chválí, doma, v lese i na poli: než tuto se dotyce těch hejskův a bláznův nám rovnejch, kteří moha se učiti, nechtějí než troupi býti. Ve dne, v noci pijí, žerou a jako blázni se perou. Mnohý, by nechal korbele, býval by častěji v škole. Mnohý, pospíchaje k freji, aha — vyhne se kolleji! Zas kartův, kostek by nechal, častěji by v kostele býval. Nedivit se nám sedlákům, od přirození sprosťákům, že někdy matku i otce nectíme tak, jak Bůh míti chce, an toho téměř víc v městě nachází se pravím jistě, nebo mnohý otci syému smí v oči tykati, jemu bláznů, oslů nadávati, ba pravdu mluvíc — i práti! Mnohý mu šelmuje, laje, s pěstí se naň potřásaje — tak pěkně ctí otce svého, že smí i strčiti jeho! Protož toto štráfo-vání takovému k napravení .sloužiti bude, tak soudím, a sám, jestliže v čem bloudím, s ochotností napravím se. Ty, kdoz's ctnostný, nám zasměj se, a odpusť naší hlouposti, přestávaje na své ctnosti.

Kuba otec. Milý synu, jak jest to pak, že ten svět jde tak naopak', všickni lidé, mladí, staří jsme podobni nosem, tváří i očima také k sobě, majíc každý uši obě ? Však víe jeden nežli druhej, jest nad něj hrubě bohatej: někdo ve dne v noci dělá, až mu hned teče pot z těla, a do ustání pracuje, chleba sobě dobývaje, avšak s nic nemůže býti, musí jako kluk choditi. I, synu, blázne, poslouchej, ne jako vosel se viklej, neb neníčko mluvím moudře a bez poblouzení dobře!

Vávra syn. I, i, Kubo, Kubo, táto, jest mi náramně divné to, že byty měl moudrým býti a něco dobře mluviti, však to u tebe nebývá, mluvíváš co ňáká slíva.

Kuba otec. Blázne, synu, nediv se nic, však já budu moudřejší víc, budu-li tak dělat často a navštěvovati město.

Vávra syn. Nu, chrněli, kolikráťs v městě byl a vožraťs se tam čistě, avšak o žádné moudrosti nerozprávěl, než o bláznovství. Což pak nyní o ní mluvíš, že se s ní tak velmi chlubíš? Proč pak, táto, neoznámíš, a jí mně též nevyučíš ?

Kuba otec. I, ... syne, Vávro, synu, včera jsem sobě ved psinu: v městě notně, švarně jsem pil, až jsem se hned notně opil. Pak jsem přišel mezi žáky do školy, notné jebáky, voni tam pěkně zpívali, ba divně fasolovali. Mne také učili tomu, měl jsem se dost bystře k tomu. Já již skuro všecko uměl — než že jsem zase zapomněl.

Vávra syn. Což jsi se naučil mnoho, když zapomněl všeho toho — mluvíš, jakoby .... hrál! Táto, radče bych tak nechal, když pořád s koncem nemluvíš; co pak tím tlacháním míníš?

Kuba otec. Vávro, nemíním jiného, než že chci dovésti toho, abysi také byl žákem, ne tím smrdutým hnojákem, neb o nás sedlácích v městě mluví všickni dost nečistě, že hnojem . . . nikdy pižmem nevoníme.

Vávra syn. Ale ne v hrdlo lži, táto, hoden's kyjem bití za to — vždyť, když chcem do města jíti, máme obyčej se zmýti: tvář, hlavu,