také i ruce — ač jednou dostiť jest v roce. Potom plíšek, nohavice, vezmouc i vokruží sice, nosíme se také v městě .... notně čistě.

Kuba otec .... praví: A jako kůň nosem supáš, ústy pak jako vůl dýcháš! Musíš, chceš-li žákem býti, jinačejší mravy míti, neb by toho netrpěli — spíš by tě ven vystrčili.

Vávra syn. Ó, bodej tě — ať nedím nic — uvázali; však to sic z plic! A neměj, pantáto, za zlý, neb nemá bejti zlý za zlý: jak's mne vycvičil, tak mě máš! Komuž vinu než sobě dáš ?

Kuba otec. Je sic pravda, dobře pravíš, ale radče, kýž mi povíš, budeš-li chtít bejt tím žákem, jak jsem pravil, ne sedlákem? Nyní oba mytí necbme, však přece trochu pěkni jsme.

Vávra syn. Až se, tatíku, poradím, potom po radě učiním, co mi se bude líbiti, a snad budu ním chtít bejti.

Kuba otec. Kaď se brzy, já tu státi nemám kdy, s tebou- tlampati. A kde se pak radit půjdeš ? Pročež přede mnou neprožveš ?

Vávra syn. Kdež, než do krčmy k Vávrovi, k tvému a mému kmotrovi? On mi dá o tom dobrou radu, co bych měl Činiti, vnadu: jest rozumný, jsa krčmářem, k tomu fojtem neb rychtářem.

Kuba otec. To, to, to, v krčmě je rada?! Což's se zbláznil? — Však tam zrada spíše bývá — mnozí vědí! Ty třebas k šibenici jdi! Ale hle, že tam má děvku, kmotříčka krčmáře dcerku.

Vávra syn. Táto, táto! abych slyšel! co bych tě tu vypomlázel, dalť bych radit k šibenici! — ty táhni k pluhu, k radlici!

Kuba otec (odchází). Bude z provaza, tuším, žák, jako z krkavce bílý pták!

Vávra (přichází ke krčmáři). Dej vám Pán Bůh Vávro, kmotře, dobrej den po ranním jitře!

Krčmář. Ale, ale, zdráv byl kmotře, můj milý upřímný bratře! Toť jsou u nás divní hosti, škoda, že není psích kostí, ctít' tě, jonáka ctného, ke mně vždyckny upřímného.

Vávra. I, jsem já snad upřímnější, k tvé dceři, mé nejmilejší. Nyní jdu k tobě na radu, abys mi poradil pravdu, mám-li v městě žákem býti, tak, jakž to tatík chce míti ?

Krčmář. Bude-li slavík z krkavce, také z vlka tichá ovce, ze psa zajíc, z mrchy vůně, zbráníš-li kuřata kuně, půjde-li zpátkem Vltava, tancovat na ledě kráva, bude-li žid pravý křesťan, milosrdný lakomý pán, bude-li liška s kohoutem ve vsi se pásti za plotem, panna pak na jednom dosti bude-li mít v upřímnosti — také ty žákem můžeš být, když se ty věci budou dít.

Vávra. Ó, ó, málo o mně držíš! Když ním budu, potom uzříš!

K r č m á ř. Ba, kdybys ním mohl býti, nemohlo by ti škoditi, nebo, ač štěnic dost mají, vši a blechy je hryzají, však potomně toho zbudou, když v ouřad, v němž já jsem, přijdou. I ty, kdybys se chtěl učit, žákovství a školství cvičit — kdo ví, snad by byl školníkem, aneb tím předním mendlíkem. . . . Leč já slyším, že chceš ženu ?