Vávra. Ovšem chci tvou dceru Eejnu, až se vyučím mendlíčství, žeť míním vstoupit v přátelství. Však jest mi dávno slíbila. Och, kdyby tu nyní byla, dal bych jí kopu hubiček, ač ještě nejsem mendíček! (Vchází Eejna.) Ach, ona tu, má Kejničko, och, och, mé milé srdíčko!

K e j n a, dcera krčmářova. Bodej zdráv byl, můj Vavroušku, přeroztomilý miloušku! Žes k nám také jednou přišel .... Což's pak tak mysli veselé? .... Já tě na dvoře slyšela rozprávět, hned jsem běžela, ty-li jsi čili kdo jinej, jenž jsi mi každý čas milej. Pověz mi, jak se daří, znám to, žes vesel po tváři.

Vávra. A což nemám vesel býti: budu se žákovství učiti. Komuž bude než mně chvála? — a tobě také nemalá.

R e j n a (pleská nikami skákajíc). Ochy, budu míti žáka, ne toho troupa sedláka. Ochy, já poběhnu k mámě, oznámím jí to samé, že se Vávra bude učit žákovství, mendličství cvičit! (Matka Bára vchází. — Vávra jde na stranu k otci.) Mámo, mámo, trochu počkej, ba, co ti povím, poslouchej!

Bára, krčmářka. Kat-liž tě dře, že tak křičíš, což se zbláznila, či míníš? Což pak mi povíš? povídej — neb jdi do chléva, hnůj kydej.

Rej n a. Ba, juž nebudu hnůj klidit, když budu muže žáka mít.

Bára. Ale, jakého pak žáka? budeš míti havrana ptáka .... než by tě sobě .... vzal. Což sem z města k tobě přijde, na frej, s tebou mluvit bude ? Ale žáka, hleď bláznice, budeš mít, budeš — biřice!

Rej na. Poslechni jen, mámo, povímt a nic falešného nedímť: Vavroušek, jak mě chce dávno, byl teďky u mně nedávno. Bude se učiti v městě školství, žákovství, věř jistě. Na tom již dokonce bude, zvíš dobře — však sem hned přijde.

Bára. I tak: že se bude hučit, mělas mi prve povědít! Och, och, toť by dobrá byla, kdybych žáka zetě měla. On by nás všecky vycvičil, tomu žákovství vyučil, byli bychom všichni v škole, ne v chlévě, v hnoji, v stodole!

Mikeš, syn krčmářky (vcházeje mluví). Ta matka s dcerou štěbetá a opět notně klevetá, kýho pak ďasa tam mají, že tak spolu rozmlouvají? Vím, že vo bláznu Vávrovi, budoucím mým švakříčkovi: chce mou sestru Rejnu míti, jakož již má na tom býti. Chce ji již od let třidceti, ba víc, tuším, čtyrydceti. Snad již o veselí mluví — (tu k nim jde) půjdu k nim, vyzvím, co praví. Matko, co se pak raduješ a s dcerou notně kleveceš ? Co tu pak nového máte, že tak pilně rozmlouváte ? Já vás mluvit dávno slyšel, když jsem za plotem z díla šel.

Bára. Což bych se neradovala, když mi Rejna pověděla, že se Vávra bude učit, v řemesle žákovském cvičit. Budeš míti švagra žáka, já zetě, ctného jonáka.

Mikeš. Bude provazem, ne žákem, spíše voslem než zpěvákem! Má-li habr žákem býti? — a on neumí mluviti! Spíše kozel ptákem budě, krkavec černosti zbude, spíše rak bude lítati, ryby po stromích běhati, spíše se zajíc s vlkem zpere, ovce psa vzteklého zdere, spíše komár