Prokurator aneb doktor. Ale, Rumiplote, ne tak! mravněji hled mluvit nějak, však v městě sedlákův není, ale jsou vzácní měšťani.

R u m i p lot. Teda jsme my toto v městě? Jáť jsem nevěděl, věř jistě, neb jsem se hrubě divil dnes, pravil jsem, že to hrubá ves, že musí zde dobře býti, sviní že musí dost míti.

Prokurator aneb doktor. ...na svině nedbají, neb jinší živnosti mají: poctivější a ctnostnější pro svůj ctný život vezdejší. Tyť sic, troupe, víš, co jest ctnost, dbáš ty, když jenom máš krup dost! Toběť jest o ctnosti mluviti, co slepému v barvách býti.

Karásek. Což ty nás sedláky haníš a jakous ctnost městskou chválíš?

Však až mi větší zrosteme, také se hučit budeme: budem do školy

choditi, bychme mohli moudří býti. Rumiplot. To pravda, švakře, že půjdem do školy, učit se budem; ale

však hle ne tak brzy, nebo nás to potom zmrzí. Jsme mladí a ještě

malí ? následování té školy. I, i, opět mi cos voní, vždyť jsou tu měli

pečeni! Prokurator aneb doktor. Ty vždyckny tlampáš, že voní! Ovšem!

neb jest posvícení dnešního dne v městě Praze. Kdo má groše, jest

mu blaze. Voní zde krmě nákladné a oupravně připravené. Tak jakž

sluší na každého pána i měšťana ctného.

Rumiplot. Hned jsem řek, že bude dobře ty, bratře Karásku, švagre, neb mý břicho se raduje, že se hodně napěchuje, že bude mít jelit dost, k tomu vepřoviny hojnost.

Prokurator aneb doktor. Jestliže peníze máte, všeho hojnost dostanete, kromě jelit, — to zde není. Než na selské posvícení to náleží, ne na pány, než na troupy, jaks ty, chámy.

M a m 1 á s e k. Ten habr nás vždycky haní, — i vždyť jsme my také páni. Vždyť praví, že řemeslo pán. Já jsem též Zobálek pan Jan. Takť mi náš pastucha říká, když na mne ve vsi vykříká. Vždyť umím hřebla dělati, začež se nechci styděti. Tys, Karásku, koštišťářem, a Rumiplot šindelářem. Vždyť jsme rovně řemesníci, ne jednom sami měšťáci! A jest pravda, že jsme bratří, nechť na nás, kdo jak chce patří, taky rovně řemeslníci, ba také i nákladníci. Já dávno navařil piva, — ještě mi ho škopek zbývá, — z votrubů znamenitého a velice lahodného. Šenkuji je juž pořád rok, ač bych je moh vydati v skok, kdyby je kdo chtěl i píti a u mně za hosti býti. Než, každý, jak ho koštuje, hned ' se šklebíc na mě plije. A radče aby ho nepil, mnohý mi groš na zem hodil, jde pryč, kam ho oči nesou, —¦ a je kat vzal i s chasou!

Rumiplot. Ba, pravda, Mamlásku, pravíš, cokoliv tu nyní mluvíš; neb já od té doby stůni, jak jsem u tebe pil vlůni. Žena má pak hnedky leží, ani sem nyní neběží, a má je sem schválně cesta, že jsem sem přišel do vsi — či do města, abych jí hledal lékaře, aneb toho puty-káře, mohl-li by ji zhojiti, aby mohla zase píti.