Karásek. Tvou ženu jsem navštěvoval, v nemoci ji potěšoval; ba nemá se dobře, machu! Přines jsem jí hrnec hrachu, kotel buchet a kysela, kaše hrnec, — všeckno snědla Pojedla, pojedla trochu, — ale toť nic, toť jest k smíchu, vždycky se vohlížela, co by vytržena byla, ještě-li jí něco nesu, — ale neměl jsem víc kusů, kromě vosrdí hovězí, nalez jsem je tam na mezi; hnedky tu přede mnou snědla, a byla by více jedla, než neměl jsem víc při sobě. Pak si stejskala po tobě, že jí nic jísti neneseš.

Rumiplot. Jdi, jdi raci pro mou Duru, a přiveď ji ? lékařovi, tamhle ? tomu doktorovi, von ji ba pěkně vyhojí.

Karásek. Ten je snad, jak tamto stojí? Nu, počkej, já ji přivedu, než se naděješ s ní přijdu. Důro, Důro, nelekej se, ale raději raduj se!

Důra. Ba, což se mám radovati, když již nemám co žvejkati? A stůřm hrubě na hlavu; já míním prodati krávu a koupiti krup a hrachu — nemám co jísti v tom strachu.

Karásek. A co jsi dnes nic nejedla? jen to, cos ode mně měla?

Důra. Ba, nic víc, jen to, cos mi dal — krom tamto jakýs hrnec stál, as v konev pohanský kaše, co nesnědla děvka naše, tu jsem jen po jídle snědla a trochu se posilnila.

Karásek. I, chudinko, líto mi tě! Ale víš co, pojďme hbitě; já pro tě naschvál přišel, bych s tebou ? doktoru přišel. Muž pravil, že tě dá hojit, tak aby mohla lépe jíst, — že přej stůněš na žaludek; koupí ti ňákejch lahůdek.

Důra. Ba, arci, Karase, stům! roznemohla jsem se vlůni, jak jsem se jednou vopila, Mamláskovo pivo pila. Bylo tuším hrubě zmála, neboť jsem hnedky stonala; anebo nebylo chmelný, hrubě řídký a nic chlebný. Coť krkavec, ač je kmotr, ten Mamlásek, habr, lotr, on by ráče, zrádce, visal, než by hojnost důkladu dal. Nu, suď, co mělo dobrý být, neb jak je měl brzo odbýt: dvacet ho sudů navařil, ba, by sud sládkům vodložil, — a jenom strych votrubů dal, a že je moc, ještě pykal.

Tuto Mamlásek vrtí hlavou. Kmotra, jak mne haní! Škoda, že tu žádný není, abych sobě to vosvědčil, což bych ji hodně posmejcil! Aby mi to vůči řekla, zdá mi s', že by se ulekla. Mý pivo, můj statek haní, že po něm prý stůně, paní! Praví, že jsem strych votrubů dal: já jich čtyry věrtele dal a došků z stodoly dvacet a z chalupy skoro třidcet! Dosti mne to mnoho stálo, že peněz zůstalo málo. Chtíce hodnou várku míti, hany od lidí nemíti, vod cejchu co jsem dal, mlčím, zatna zuby, nic nekřičím. Naschvále ho vezmu trochu, dám ho Karasovi kmochu ? sprubování koštovati, bude-li mi je haněti. A půjdu hned, jakž se vidí, hned s ním mezi dobré lidi. A von tuto Karas stojí, tuším, na pivo jít strojí! Zdařiž Bůh, kmotře Karase!

Karas. Zdráv byl, kmotře, jak pak máš se? Copak, hlučně-li šenkuješ? a ty tuším poctu neseš!