Čeští osadníci dolnouherští jsou usedlými státními občany uherskými. Mimo ně žije v celém Uhersku ještě 69.070 příslušníků do Čech, Moravy a Slezska. Z těch můžeme směle 34 t. j. 41.442 duší počítati za cechy, z nichž žije 27.521 v Chorvatsku a 13.921 v Uhrách.

Se Slováky, kteří v hornouherských stolicích obývají, klademe-li jich počet na 2,179.022 (dle vládní statistiky uherské z roku 1890 jest 1.910.279 Slováků jen slovensky mluvících a 268.743 Slováků, kteří mluví také maďarsky) žije v Uhersku celkem 2,229.039 Čechoslovanů.

O beániích universitních u nás již psáno leckdy. Prvně psal Jungmann (Č. Č. Mus. 1832), posléz redaktor tohoto listu. (V Světozoru XXIX. 355.) Nepřipadá nám tudy na mysl psáti o tom znova jakoby o nějaké novince. Zmíníme se jen o momentech charakteristických a uvedeme některou zprávu novou. Srv. Č. Lid V. 483—485.

Kdo se v universitní album zapsati dal, byl student. Kdo nebyl zapsán, byl beán. Ale to jméno mu dávali právě v ten čas, když přišel do university, aby se zapsati dal. Výklady jména beánského jsou rozmanité. Pokládáme je za známé. Kniha děkanská při univers! Pražské vykládá to jméno onomatopoetně; prý beanus slove dle zvuku „be", jakž bečí ovce nebo telata; bývalitě novotní studentíkové často přirovnáváni ? ovcím ? ? jiným ještě hloupějším zvířatům. Na všech universitách byl příchozí beanus ostatním oudům akademie „pecus campi", „bestia aequalis asino" atd.

Než mladíček připsán universitě, musil to své beánstvo, jež přirovnávali ? hrubým „selským" mravům, složiti se sebe veřejnou ceremonií, jež slula beánie neboli deposice, také „zkouška trpělivosti", neboť při skládání domnělých mravů hrubých nováček opravdu musil hodně trpělivosti osvědčiti, zacházeli s ním studenti tuze hrubě. Obřady beánské deposice zajisté byly původně nevinné symboly, ale během času brávali je velmi upřímně a realisticky.

Slavnost beánská v Pražské universí držela v sobě několik oddílů. Nejprv musil děkan fakultní napsati pozvání, které rozesílalo se po školách městských a přibíjeno na vrata kollejní. Pražští děkanové rádi psávali veršem, často strofou saphickou a jinou klassickou. V těch verších skoro vždy připomíná se „kozel" (hircus), neboť jednak ke kozlovi smrdutému přirovnávati beána bývalo velmi oblíbeno a jednak vsazení na kozla býval podstatný, rázovitý, přední kus beánského týrání. Vedle kozla děkanové